Článek
Byla jsem zamilovaná. Hloupě, slepě, vášnivě. Přišla jsem mu říct, že čekám naše dítě. Myslela jsem, že to bude začátek našeho společného života. On mi v klidu oznámil, že má doma tři a manželku. A mně se zhroutil celý svět.
Nevztekal se. Nezpanikařil. Jen si sedl, napil se a suše řekl: „To je komplikované. Já už tři děti mám, víš.“
V tu chvíli se mi rozklepala kolena.
Jak jako máš?
Jak jako tři?
Jak jako manželku?
To všechno, co jsem si myslela, že je naše – ty večery, ty doteky, ty sliby – to všechno byly jen kulisy pro jeho malou lživou paralelní realitu.
Říkal, že je sám. Že rozvod se táhne. Že mě miluje.
Možná jsem měla poznat dřív, že něco nesedí.
Nikdy jsem u něj nespala. Volal jen z práce. Víkendy byly tabu. Mobil obracel displejem dolů.
Jenže když miluješ, všechno si omluvíš. A když miluješ lháře, nevíš to… dokud není pozdě.
Nejhorší na tom ale není to, že mi lhal. Nejhorší je, že ani trochu nelitoval.
Díval se na mě, jak se mi hroutí svět. A neřekl ani „promiň“. Jen přemýšlel, jak z toho vycouvat.
Nabídl peníze. Potrat. „Zajistím tě.“
Ne, nezajistíš.
Ani mě, ani to dítě. Protože jsi nikdy nechtěl žádnou z nás. Jen pohodlí. Jen vzrušení. Jen útěk.
Celou dobu jsem si myslela, že jsem jeho budoucnost. Ve skutečnosti jsem byla jen únik.
A teď jsem tu já. Těhotná. Sama. V šoku.
A on? Vrátil se domů. K ženě, kterou prý „už dávno nemiluje“. A ke třem dětem, které prý „už dávno ani nezná“.
Opravdu bych mu přála, aby se jednou podíval svým dětem do očí a pochopil, co způsobil. Jenže on není ten typ, co chápe.
Je to ten typ, co vymaže historii zpráv a tvé jméno.
Řekla jsem mu, že to dítě si nechám.
A on jen přikývl.
Bez emocí. Bez viny. Bez páteře.
A já? Já budu máma. Ne plánovaně, ne ideálně. Ale upřímně.
A svému dítěti nikdy nebudu lhát.
Na rozdíl od jeho otce. Lháře, který si zamiloval roli svůdce, ale utekl ve chvíli, kdy měl konečně být mužem.
