Článek
Věnovali mi auto. Slavnostně, s úsměvem, s klíčky v ruce a větou: „Teď už se nemusíš trmácet autobusem, máme radost, že ti můžeme pomoct.“
Byl to dar. Ne půjčka. Ne investice. Ne společný podnik.
Dar.
A já byla dojatá. Tehdy. Nevěděla jsem, že všechno má svou cenu. A že i bezpodmínečný dar se jednou připomene. Nejlépe ve chvíli, kdy už dávno nepatří do mého života.
Neřekli „používej“, řekli „je tvoje“
Nebylo to zapůjčení. Nebyla to výpomoc. Byl to dar zapsaný v papírech, s převodem na mě. Bylo to moje auto, mé starosti, mé servisní náklady, moje dálniční známky, moje pojištění. Všechno.
Po letech jsem se rozhodla ho prodat. Už nesloužilo. Potřebovala jsem něco jiného. Novějšího. Bezpečnějšího. A protože šlo o moje auto, prodala jsem ho. Bez divení. Bez otázek. Bez výčitek.
A právě tehdy se ozvali.
„A to jako nám nic nedáš?“
Ta věta mě uzemnila.
„To je slušnost, ne? Když jsme ti to auto dali, a ty z něj teď máš peníze, tak bys nám mohla něco dát zpátky. Jen tak. Z vděčnosti.“
A pak další perly:
„My jsme ti přece pomohli.“
„Nečekali jsme, že budeš takhle vypočítavá.“
„To jsme si tě takhle vychovali?“
Jinými slovy, dar se zpětně proměnil v morální dluh. A já jsem se měla vykoupit. Alespoň pár tisícovkami. Aby to bylo „férové“.
Když dar není dar, ale závazek
Problém není v penězích. Problém je v principu. V tom, že dar přestane být darem ve chvíli, kdy se jeho hodnota začne počítat zpětně. Když se z něj stane tichá smlouva: „Dáme ti to, ale jen dokud to nezpeněžíš.“
A co je ještě horší, tenhle přístup přichází zabalený do moralizování, výčitek a citového tlaku. Najednou nejste dcera, ale dlužník. Najednou nejde o vztah, ale o rovnice. A čím víc se bráníte, tím větší jste „nevděčná mrcha“.
Dar, který není skutečný, je jen záminka pro kontrolu. A kdo nedokáže dar pustit bez podmínek, neměl nikdy nic dávat. Ne protože by si to druhý nezasloužil, ale protože on sám to nezvládne.
