Článek
Mamince je osmasedmdesát. Po pádu už zvládla chodit s chodítkem, potřebovala však pomoci s nákupem, vařením, úklidem a cestami k lékaři. Sama jsem měla strach, že péči vedle práce nezvládnu.
Sestra Alena mě okamžitě uklidňovala. Jsme dvě dcery, takže se budeme střídat. Prý není možné, aby všechno zůstalo na jednom člověku.
O několik dní později přijela s vytištěným kalendářem a barevnými fixami. Na první pohled působila velmi organizačně. Konečně jsem měla pocit, že na to nebudu sama.
Ten pocit trval asi pět minut.
Bydlím blíž, tak mám více možností
Alena začala vysvětlovat, že přes týden nemůže, protože pracuje. Já ovšem pracuji také. Rozdíl je jen v tom, že část týdne mohu být na home office, což si sestra přeložila jako neomezené volno.
Víkendy měla obsazené rodinou, výlety a návštěvami manželových rodičů. V létě jedou na dovolenou, na podzim mají výročí a před Vánoci bývá unavená.
Nakonec si vybrala jeden víkend v květnu a druhý v říjnu. V sobotu dopoledne přijede, v neděli po obědě odjede. Já jsem dostala všechny ostatní dny.
„Ty to máš k mamce jen patnáct minut,“ uzavřela debatu.
Ona to měla čtyřicet. Z necelé třičtvrtě hodiny navíc se stal důvod, proč se z ní mohla být návštěva a ze mě pečovatelka.
Dva víkendy z ní udělaly obětavou dceru
Každý den jsem mamince volala. Čtyřikrát týdně jsem za ní jezdila, vozila ji na kontroly, vyzvedávala léky a připravovala jídlo. Když v noci upadla cestou na toaletu, volala samozřejmě mně.
Alena se mezitím pravidelně ptala, jak se maminka má. Příbuzným vyprávěla, že jsme péči rozdělily a všechno perfektně funguje.
Když jsem po třech měsících řekla, že už nemohu, urazila se. Prý jsme rodina a maminku nemůžeme nechat cizím lidem. Navrhla jsem tedy dvě možnosti: buď si vezme polovinu péče, nebo zaplatí polovinu pečovatelské služby.
Najednou jí cizí lidé přestali vadit. Vadila jí hlavně představa, že by musela obětovat svůj čas nebo peníze.
Péče není barevné políčko v kalendáři
Nakonec jsme mamince zařídily terénní službu a dovoz obědů. Část hradí ze svého důchodu, zbytek si se sestrou dělíme. Alena sice protestovala, ale poprvé se na péči skutečně podílí.
Já za maminkou dál jezdím častěji. Už však nejsem automaticky k dispozici každý den a nemusím předstírat, že je takové rozdělení spravedlivé.
Střídavá péče neznamená, že jeden člověk pečuje a druhý si do kalendáře zapíše dva víkendy. Pomoc se neměří tím, kolikrát o ní mluvíme. Měří se časem, prací a odpovědností, které skutečně předvedeme.
