Táta mi řekl, že doma „není hotel“. Tak jsem mu připomněla, kdo tam dělá pokojskou.

Vrátila jsem se domů. Ne z rozmaru, ale z nutnosti. Ukončili mi podnájem, majitel prodal byt a já neměla kam jít. Táta tehdy řekl: „Vrať se, vždyť jsme rodina.“ A tak jsem se vrátila. Se studem, se slušností, se snahou být co nejméně na obtíž. Jenže přesně to se obrátilo proti mně.

První týden klid. Druhý už narážky. Třetí rovnou výbuch: „Hele, tohle není hotel, abys sem chodila jen přespat.“ Zmohla jsem se jen na jedno: „Ne, není. Protože kdyby byl, aspoň byste mě platili za to, co tu dělám.“ Protože realita je taková: já vstávám dřív než všichni ostatní. Vařím, nakupuju, vytírám, peru, žehlím, nosím těžké tašky, venčím psa a ještě poslouchám, že jsem „jen host“.

Můj bratr bydlí doma už roky. V práci byl naposledy, když se ještě používal tlačítkový mobil. Ale to nikomu nevadí. Má svůj pokoj, nonstop zapnutý počítač a klid. Nikdo mu neháže na hlavu hloupé poznámky, nikdo se neptá, jestli přispívá. Já? Já jsem tu prý dočasně a „měla bych být vděčná“.

Nejvíc mě ale bolí to pokrytectví. Když máma není doma, táta nehne prstem. Jsem to já, kdo tahá smetí, luxuje, žehlí prádlo a vaří obědy. Ale v momentě, kdy chci večer někam jít nebo si jen v klidu lehnout, slyším: „Měla bys víc pomáhat, ne se válet.“ Vážně? A to všechno, co dělám teď, je co? Neviditelné?

Jsem dospělá žena. Ne dítě, ne host, ne darmožrout. A ano, jsem dočasně doma. Ale to neznamená, že si zasloužím méně respektu. Táta mi jednou řekl, že když někdo žije doma zadarmo, má se podle toho chovat. Tak jsem mu připomněla, že kdyby si za ty moje služby měl zaplatit, nedoplatil by se. Mlčel. A od té doby se aspoň naučil říkat „prosím“ a „děkuju“.

Přestěhovat se zpět k rodičům není selhání. Je to často poslední záchranná síť, kterou člověk má. Ale nikde není psáno, že tím ztrácíš právo na svou důstojnost. Táta může opakovat, že „tohle není hotel“. A já s ním souhlasím: „Jasně. Protože v hotelu bych měla klíč, čistý ručník a vítali by mě s úsměvem. Tady dostávám jen výčitky.“