Článek
Říká se, že tchyně buď milujete, nebo nenávidíte. Já se roky snažila patřit do té první skupiny. Snažila jsem se zapadnout, nedělat problémy, nevyčnívat. Ale pak to přišlo. Seděli jsme u večeře, všichni kolem stolu, když na mě tchyně pohlédla s tím svým typickým výrazem – jako by se dívala na špinavý talíř, který nikdo neuklidil – a pronesla:
„Víš, někdy mám pocit, že děláš naší rodině jen ostudu.“
Ticho. Manžel se díval do talíře, jako by tam našel smysl života. Ostatní mlčeli. Čekali, co udělám. A já tam seděla, polkla sousto a v hlavě se mi jako film promítal můj život. Roky snahy, roky přehlížení, roky pasivní agrese. To byl můj vztah s tchyní a nakonec se dozvím, že dělám ostudu?
Jestli jsem ostuda, tak ať to stojí za to!
Do té doby jsem byla za hodnou holku. Ale jestli si tchyně myslí, že dělám rodině ostudu, tak jí dám pořádný důvod, aby to mohla rozhlašovat po okolí. Už žádné pokorné přikyvování. Už žádné přehlížení urážek. Při další rodinné sešlosti jsem si vzala něco, co by jí dříve způsobilo infarkt – šaty, co mi obepínaly každou křivku, a červenou rtěnku, kterou tak nesnáší. Sotva jsem vešla, viděla jsem, jak jí cuká koutek.
„No teda,“ začala, ale než stihla říct něco dalšího, předběhla jsem ji:
„Dobrý večer, drahá tchyně! Dneska budu za ostudu. Tak to máš ráda, ne?“
Viděla jsem, jak se jí rozšířily oči. První bod pro mě.
Manžel mlčí? Tak ať se neozývá dál.
Možná čekáte, že se mě manžel zastal. Že řekl něco jako: „Mami, tohle už přeháníš.“ Ale ne. Mlčel. Celý večer se tvářil, jako by tam vůbec nebyl. Jakoby si snad myslel, že když se bude tvářit jako milius, bouřka ho mine. Omyl, miláčku.
Místo toho jsem se začala bránit sama. Když se tchyně pustila do mé výchovy dětí, že „za nás se to dělalo jinak“, usmála jsem se a sladce odpověděla:
„A přesto moje děcka sedí živé a zdravé. Zázrak, co?“
Když začala řešit, že moc pracuju a „za jejich časů byly ženy doma s dětmi“, nahodila jsem nevinný úsměv:
„Tak to je možná škoda, že už ty časy skončily, co?“
Cítila jsem, jak v ní bublá vztek. A víte co? Užívala jsem si to.
Kdo se teď červená?
Tchyně byla zvyklá, že může říkat, co chce, a já to prostě přijmu. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem jí to vrátila i s úroky. Při další rodinné oslavě už nebyla tak odvážná. A když přece jen utrousila něco jedovatého, otočila jsem se k ostatním a se smíchem poznamenala:
„Tchyně je dneska nějaká v ráži, co? Chcete někdo popcorn?“
Zasmála se i část rodiny. A tchyně? Rudá vzteky.
Už nikdy nebudu držet pusu a krok
Vím, že je to trochu dětinské a možná to přeháním, ale tahle žena se roky snažila, abych se cítila méněcenná. A já jí to dovolila. Ale to už skončilo. Pokud si myslí, že jsem ostuda, ať se připraví, že teď už se nebudu krotit. Nemám povinnost nikomu nic dokazovat. A pokud má tchyně problém? Tak je jen a jen její.
