Tchyně odmítala vnoučatům kupovat dárky. Když jsme jí to vyčetli vyškrtla nás ze závěti

Roky jsem si namlouvala, že je prostě „svá“. Šetřivá, tvrdá, ale někde uvnitř ty děti přece miluje. Jen to neumí projevit.
Realita? Na každou oslavu přišla s prázdnýma rukama, sedla si ke stolu, nechala se obsloužit a pronášela své oblíbené:
„Já jim nic kupovat nemusím, mají všechno. Místo blbostí jim šetřím.“

Děti odcházely od babičky bez jediné maličkosti, jen s přednáškou o skromnosti. A já doma utěšovala jejich zklamané ksichtíky, zatímco manžel si vedl svoje: „Máma je taková, nech to být.“

Znám důchodce, kteří obracejí každou korunu, ale stejně přijdou aspoň s čokoládou. Ne kvůli ceně, ale kvůli gestu. Tchyně ne.
„Dárky jsou rozmazlování,“ opakovala. „V životě nebudou mít pořád nějaká překvapení.“

Jasně, život není o dárcích. Ale zkuste to vysvětlit pětiletému dítěti, které vidí, že jiné babičky nesou tašky a ta jeho zase jen kecy. Jednou po odchodu prohlásil syn: „Babička nás nemá ráda, že nám nikdy nic nepřinese.“ A ve mně to prasklo.

Při další návštěvě jsem to řekla na rovinu:
„Víš, ony by byly rády i za maličkost. Nemusí to být drahé. Už si všímají, že od tebe nikdy nic nedostanou.“

Ztuhla. Žádné „to mě mrzí“. Jen ledový tón:
„Já nebudu jejich sponzor. Já jsem si svoje děti odmakala, vám jsem pomohla dost a teď ještě vnoučata? To si děláte srandu.“

Manžel začal couvat, já už ne. Odešla uražená, práskla dveřmi, prý „si to musí srovnat v hlavě“. Srovnala si to rychleji, než jsme čekali.

Za pár dní volala švagrová:
„Máma vás vyškrtla ze závěti. Prý jí vyčítáte, že dává málo peněz dětem a jde vám jen o dědictví.“

Seděla jsem s telefonem v ruce a smála se. Ta ženská deset let nekoupila vnoučatům ani omalovánky – a teď nás trestá upíráním majetku. V hlavě to má jednoduché:
Neuctíváš mě jako moudrou, šetřivou babičku? Tak neuvidíš ani korunu.

Nikdy jsme po ní nechtěli peníze. Jen normální gesto, že vnoučata pro ni nejsou jen cizí děti v čekárně na poště.

Nechci vychovat generaci, která se bude celý život plazit kolem příbuzných jen proto, že by to tak podle nich mělo být. Jestli je cena za dědictví snášet roky ledový odstup a „já vám nic nemusím a vy mně všechno“, tak děkuju, to si radši poradíme sami.

Závěť je pro ni zbraň. Zmáčkla spoušť a myslela si, že se rozběhneme s omluvou. Místo toho se stalo něco jiného: umřela ve mně poslední iluze, že těm dětem někdy skutečně chtěla dát něco jiného než lekci o šetření.