Článek
Vyrůstala jsem ve vesnici v těsné blízkosti Brna. V současnosti už je to docela dlouho brněnská městská část, ale stejně to pořád není ani předměstí. Ať se tomu říká jak chce, je to stále vesnice. Mimochodem, už za první republiky velmi oblíbená. Proto si tam někteří tehdejší brněnští milionáři nechali postavit svoje krásné funkcionalistické vily s obrovskými zahradami.
Maminka tvrdí, že dokud jsem byla s ní doma, mluvila jsem spisovně. Pak jsem začala chodit do školky a později do školy, kde jsem se nutně musela přizpůsobit brněnskému hantecu, kterým mluvili všichni moji spolužáci a kamarádi. Ovládám ho dodnes a s oblibou ho používám k obveselení příbuzných a známých z různých jiných krajů. Mně teď sice taky připadá docela srandovní, ale jen zdvořile a trochu útrpně se usmívám, když se ho snaží nějaký ten „Čížek“ napodobit. Ne, nejde to. Originál je jen jeden. Taky jsem konečně pochopila ty nucené úsměvy Slováků, když se Češi snaží mluvit slovensky. (Protože každý druhý Čech mé generace je přesvědčen, že slovenštinu přece suverénně ovládá!)
Můj tatínek byl zaměstnaný v I. BZKG, tedy v První brněnské strojírně závodů Klementa Gottwalda, národním podniku, a jeho koníčkem byly televizory. Takže když jsem byla malá, měli jsme doma černobílý televizor a sledovali jsme všechny možné pořady. Tam jsem objevila, že mimo češtinu spisovnou a tou, kterou se mluví u nás v Brně, existuje i čeština televizní. Teprve později jsem zjistila, že se tak mluví v Praze.
Za svůj život jsem se setkala s lidmi z různých krajů a dost často mi připadaly směšné jejich slovní obraty, nářečí a dialekty. Jim zase připadalo směšné, jak mluvím já.
Například když se ženil můj bratr s dívkou z Liberce (to mi bylo asi patnáct), jsem na dotaz jejího otce, jestli chci ještě přidat při obědě na svatební hostině, zdvořile odpověděla: „Ne, děkuju, já su najezená.“ Všichni příbuzní nevěsty se rozesmáli a budoucí tchán mého bratra na to dojatě řekl: „Ty naše malá Moravanko!“ Nechápala jsem, a asi proto si to dodnes pamatuju.
Moje sestra se provdala na Slovácko, do Veselí nad Moravou. Zase úplně jiný svět. Při mých návštěvách u ní jsme se smály zdejším výrazům „palička“ místo „klacek“, „plézgačka“ místo „plácačka“ (rumu), ale nejvíc mě pobavilo, když vyprávěla, jak se jí jedna místní stařenka zeptala na její miminko: „Jak mu je?“ Zmateně odpověděla, že dobře. Pak jí manžel zašeptal. „Ptá se, jak se jmenuje!“ Teprve později si vzpomněla na pohádky Boženy Němcové, kde se psalo: „Narodil se chlapec. Bylo mu Jan.“
Jedna moje kamarádka z Roztok už to jednou nevydržela, a když jsem jadrně zaklela „Do prkenné ohrady!“ tak se na mě obořila. „Proč pořád mluvíš tak blbě? Proč neřekneš do prkenný vohrady?“ Tak to podle ní bylo správně, a tak se to má říkat.
S mým bratrem jsme se kdysi bavili o filmu Díra u Hanušovic. Zatímco bratrova žena z Liberce byla nadšená a všemu se vesele smála, my jsme byli trochu v rozpacích. Bylo poznat, že to točili „Pražáci“ s pražskými herci. Tahle replika mě znechutila nejvíc: „Mě bys taky utlók´?“ Uff.
Stejně jako v pozdějším díle oblíbeného seriálu ČT, kdy jedna postava ostravského horníka říká dceři „Musím už ject.“ Další Uff. Je mi líto, že si filmaři a ČT ve svých celkem velkorysých rozpočtech nenašli čas a peníze na to, aby si pozvali místního člověka, který by jim vysvětlil: „Takhle by to u nás nikdo neřekl. Řekl by to takhle…“ Filmařům evidentně stačí „přiject“, zjistit, že „Ostravaky maju kratke zobaky“, a že lidi z Hanušovic „só Moraváci“. Rozdíl mezi jižní a severní Moravou a mezi Moravou a Slezskem je asi taky pod jejich rozlišovací schopností.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12549377416-misto-zlocinu-ostrava/218512120270002/
K sepsání těchto trochu nesouvislých postřehů mě inspiroval příspěvek na FB, kde se autor rozčiluje nad článkem na Novinkách, kde je použita věta: „Nastoupila o pětadvacet minut déle“, namísto správného „později“.
„Přijdu dýl“ není česky!!!“, zlobí se autor příspěvku.
Česky to je.
Mám kolegyni v práci, se kterou se občas škádlíme. Ona řekne „Přijdu dýl“ a já zase „To su ráda, že to vím“.
Neměli bychom se vztekat nebo se posmívat lidem, kteří mluví trochu jinak než my. Nejsou tím automaticky hloupější a směšnější. Jsou úplně stejní jako my, jen vyrůstali jinde a v jiném prostředí. Trochu mi to připomíná, jak je ve velké oblibě posmívat se lidem, kteří nosí ponožky v sandálech. Automaticky jsou to hloupí burani, zatímco my, kteří to neděláme, jsme ti chytřejší a s lepším vkusem. Ale kdo a proč určil, že jedině tak je to správně? Jeden můj dobrý kamarád ponožky nosí v létě naschvál. Je to rebel!
A nesnažme se napodobovat nebo parodovat lidi, kteří mluví jinak než my. Výsledek je většinou jen hloupý a trapný.
Chápu a souhlasím, že v oficiálních textech by měla být čeština spisovná, což redaktoři a novináři často neumějí anebo nerespektují. Ale neposmívejme se jim a nezatracujme je. I když výsledek je někdy komický.
U novinářských titulků jako například „Muž měl ubodat partnerku“ mi vždycky automaticky naskočí: „Ne! To přece dělat neměl!!“
Stejně jako čeština policejní a právnická. Kriminálka Mirka Vaňury vysílaná na ČRo se jen hemží větami typu „byt se prohledal a pachatel se zatkl“.
Nebo cedule v parcích „Cesta se v zimě neudržuje“.
Co už… I tohle je čeština.
Když přijedu do Brna, poslouchám s rozkoší, jak se tam lidé na veřejnosti baví, a cítím se tak trochu jako profesor Higgins, když poslouchal londýnskou cockney. Zrovna tak, když někdy poslouchám na ulici nebo v MHD naše romské spoluobčany. Tam je ale jedno, jestli je to v Brně, v Praze nebo třeba v Ústí nad Labem. Oni mají svůj nezaměnitelný způsob řeči napříč Českou republikou.
Co se týče našeho mateřského jazyka, jen jednou v životě jsem narazila na něco, co mě opravdu ohromilo. Někdy v osmdesátých letech jsem musela kvůli akutnímu problému strávit jednu noc v Bohumíně v nemocnici. Když mě vlídná sestra odvedla na pokoj, spolupacientky na mě hned spustily jakousi podivnou směsicí češtiny a polštiny. Sestra jim s úsměvem oznámila: „Musíte na ni mluvit česky. Ona je z Brna.“ Jedna z těch spolupacientek mi to pak vysvětlila něčím, co znělo přibližně „my muvim po našemu“.
Měli bychom si vážit našeho bohatého, krásného a pro cizince tak těžkého jazyka ve všech jeho nejrůznějších podobách. A vezměme na milost i ty vulgární výrazy, kde se tak často uplatní naše libozvučné „r“. Ten jazyk je náš, je originální a úžasný. Já miluji češtinu ve všech jejích podobách.
(A fandím lidem s ponožkami v sandálech.)
