Hlavní obsah

Se slovenštinou je občas stejná sranda, jako s češtinou

Foto: Bara Hrůzová

horehronský vlastenec

Omlouvám se všem Slovákům, které bych nikdy nechtěla svým článkem, jakkoliv urazit. A slovenštinu miluji pro její libozvučnost a měkkost a Slováky pro jejich hrdost a vlastenectví. Ale sranda to je…

Článek

Když jsem byla malá, Československý rozhlas a Československá televize občas vysílaly různé pořady a pohádky ve slovenštině, a taky v krkonošském, slováckém a jiném nářečí. Moc jsem je neměla ráda, protože jsem některým slovům nerozuměla a hlavně „mluvili divně“. Postěžovala jsem si jednou starší sestře a ona mi vysvětlila, že ty krkonošské a jiné jsou jen nářečí, zatímco slovenština je úplně jiný jazyk. Já jsem to tak nějak nerozlišovala. Dnes jsem oběma médiím, tehdejší televizi a rozhlasu neskonale vděčná, že jsem se nejen seznámila s nářečími, ale hlavně že jsem se naučila slovensky. Věřím, že Slováci zase ocenili možnost naučit se nenásilnou formou česky. Dneska už je to trochu jiné, slovenské pohádky se dabují, takže dnešní děti už tu možnost nemají. Častěji se na zahraničních pohádkách učí angličtinu.

V mládí jsem měla kamarádku Janku z Trenčína. Protože žila v Praze, trochu jsme si ji dobírali, protože nosila nohavice a ne kalhoty, a odmítala mluvit česky, což nám připadalo srandovní. Ale díky tomu jsem si tehdy všimla, že většina Čechů se při rozhovorech se Slováky snaží mluvit slovensky, ale žádný Slovák se nesnažil mluvit česky. Tak jsem se jí na to zeptala. Podotýkám, že to bylo v osmdesátých letech minulého století.

„Vieš, to je asi taková národná hrdosť,“ odpověděla mi tehdy.

Můžeme nesouhlasit. Protože dneska v České republice pracuje spousta Slováků, kteří se snaží mluvit česky. No, dneska je to asi nutnost.

Ale v roce 2017 jsem byla na trampu v Tatrách. Bylo to krásné, spali jsme většinou na senících, a tak různě kde se dalo. Narazili jsme i na pozůstatky řádění nějakého „medvedíka“ A nebyl to zrovna „medvedík čistotný“.

Na jedné horské louce tam jezdil místní rolník na jakémsi traktůrku a kosil trávu. Široko daleko nikde nikdo, ale on tam na svém stroji měl hrdě vlající slovenskou vlajku. Připadalo mi to srandovní, tak jsem fotku dala na FB s trochu posměšným popiskem „Horehronský vlastenec“.

Na stará kolena (a kyčle) jsem si zvykla před spaním poslouchat na YouTube slovenské pohádky. (Funguje to! Usnu, a mám pak hezké sny.). Jako my máme Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena, Slováci mají svého Pavola Dobšinského.

Jenže problém. Výrazy, které jsem si musela dohledat, přestože jsem byla přesvědčená, že moje generace slovenštinu bravurně ovládá. Pýtač je dotazovatel? Ne, je to nápadník, nebo vyslaní poslové, kteří ho zastupují. Mládenec rúči, súci, driečny je souhrnně ten správný. Krásný, schopný a všeobecně přijatelný. Tátoš. Pro tento výraz asi v češtině není jednoslovný výraz. Asi kůň s kouzelnými vlastnostmi. Umí mluvit a někdy i létat. Kuvíkať je sýčkovat. Na výraz „hradská“ jsem nenarazila při poslechu pohádky, ale slovenské adaptace klasické knihy Daphne du Maurierové Ptáci. A pak ještě několikrát, že „ide po hradskej“. Co je to „hradská“? V překladači to nenajdete. Z kontextu vyplývalo, že je to nějaká důležitá cesta nebo silnice. Tak jsem se zeptala v práci mladých slovenských kolegů. A oni to taky nevěděli! Jasně. Zastaralý výraz. Ale kolegyně to zjevně vzala jako výzvu a našla to. Hradská je opravdu něco jako hlavní cesta, která vedla kdysi k hradu. Pak mi řekla, že až zase budu chtít nějaký význam slovenského slova, nemám se jí ptát na starověnštinu.

A teď k těm srandovním výrazům. Synek miluje slovenskou hudební skupinu Horkýže slíže. Protože jsem zase ve slovenských pohádkách narazila na „Ale horkýže!“, tak jsem si našla na stránce Slovenské akademie věd Slovenské slovníky, co to znamená. Docela mě to pobavilo. Je to asi jako když řekneme „Ále houby!“ Takový ten expresivní zápor. A slíže? Druh těstovin. Kdopak z jejich českých fanoušků to ví?

Často si dělám ty různé testy „Jak dobře rozumíte slovenštině?“. Jsou tam pořád dokola ty samé výrazy jako „mihálnice“, „cencúl“, „moriak“ „čučoriedka, „bocian“ a chytáky jako „kapusta“, nebo „drevokocúr“ . Takže po řadě: řasy, rampouch, čáp, borůvka a co je moriak, ví na Slovácku každý. Je to krocan, samec morky. Jak jsem se poučila, expresivně je to nadutý člověk. Jen se jim na Slovácku říká „morák“. A kapusta? Je to zelí. Kapusta je kel. Jo, v dětství nás občas maminka posílala místo do háje, jdi do kélu. No jo, Brno. Ale pěkné, ne? Dneska se ovšem v těchto případech používají trochu peprnější výrazy. A drevokocúr? Je to nesmysl, který si jako posměšek vymysleli Češi.

Jsou výrazy, které zdánlivě vypadají jako jasné, ale nejsou. Pivnica, kapsa, rúra, kúrenie. Kapsa není kapsa ale plátěná taška přes rameno, pivnica není pivnice ale sklep, rúra není roura ale trouba, a  kúrenie není kouření, ale topení.

Jsou ale záhady, kterým nemůžu přijít na kloub. Proč naše rčení „sbal si svých pět švestek“ je ve slovenštině „sbal si svých sedem slivák“? Proč mají o dvě víc? A proč ve slovenských pohádkách říkají „nedbám“ ve významu „souhlasím“?

Chápu, že pokrok nezastavíš, a já jsem jen stará vykopávka. Chápu, že dnešní české děti už nevědí, co je nůše, takže se ve vzorech podstatných jmen muselo nahradit slovem růže. A vsadím se, že slovenské děti dneska nevědí, co je to hintov a pitvor. (Čalúnený krytý koč zavesený na perách a predsieňdedinského domu staršieho typu.)

Ale nikdy nezapomenu na legendárního sportovního komentátora Karola Poláka, a jeho „Len sa trela!“, které je občas slyšet dodnes.

A miluji báseň Sama Chalupky Mor ho!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz