Cítíte se občas jako podvodník? Nejste v tom sami

Studie naznačují, že až 70 % lidí se alespoň jednou za život cítí jako podvodníci a 25–30 % úspěšných lidí trpí syndromem podvodníka.

Syndrom, nebo také fenomén podvodníka jako jedna z prvních pojmenovala Dr. Pauline Rose Clance. Jedná se o psychologický jev, kdy často úspěšní lidé nepřijímají svůj úspěch jako výsledek svých vlastních schopností a dovedností. Svůj úspěch často připisují šťastné shodě náhod nebo jiným vnějším okolnostem. Studentky ze studie Dr. Clance často trpěly pocitem, že si nezaslouží být na univerzitě, protože přeci nejsou tak dobré, jak se ostatní domnívají. Zároveň měly strach z toho, že každou chvíli někdo odhalí pravdu o tom, že jsou vlastně podvodnice, které si nezaslouží své místo na univerzitě.

„Mé úspěchy jsou jen náhoda, nebo štěstí.“

„Ostatní jsou mnohem schopnější než já. Já své kompetence pouze předstírám.“

„Pozitivní hodnocení dostávám jen proto, že mi ostatní nechtějí ublížit. Možná je jim mě líto.“

„Nejsem tak dobrý/á, jak si ostatní myslí.“

„S každým „úspěchem“ čekám, kdy mě odhalí jako podvodníka.“

O co se vlastně v tomto fenoménu jedná, můžeme dobře ilustrovat pomocí opačného pólu spektra. Naproti Imposter syndromu stojí Dunning-Kruger efekt, což můžeme popsat jako efekt přehnaného sebevědomí. O tom, jestli se pohybujete blíže k „podvodníkovi“, nebo k „přespříliš sebevědomému“ jedinci, vypovídá mezera ve vnímání sebe sama.

Pokud jsou mé dovednosti a znalosti reálně vysoké, ale já si říkám, že to jen předstírám a veškeré úspěchy jsou zásluhou čehokoliv jiného jen ne mých schopností, přibližuji se k podvodníkovi. Naopak pokud věřím, že mé schopnosti, znalosti a dovednosti jsou na mnohem vyšší úrovni, než jaká je skutečnost, inklinuji spíše k Dunning-Kruger efektu.

Jak už název napovídá, tento efekt pojmenovali psychologové David Dunning a Justin Kruger, kteří si všimli, že někteří lidé po získání základních znalostí v určitém oboru překypují sebevědomím a své znalosti, oproti lidem se syndromem podvodníka, přeceňují a mají za to, že jsou schopnější než ostatní. Ostatně to hezky ukazuje takové to pěkné: „Co Čech, to trenér.“ A podle potřeby třeba také odborník na jadernou bezpečnost, válku, nebo třeba na viry a pandemii.

Někde uprostřed, tam kde se setkává moje hodnocení mých znalostí a schopností s realitou, najdeme zdravé sebevědomí. Mám realistický náhled na sebe i na to, co znám i umím. Zde není podceňování, ani přeceňování.

Efekt podvodníka není falešná skromnost. Jsou to velmi skutečné pocity, kterými trpěli i velmi úspěšní lidé. Například Albert Einstein, který nedoceňoval své úspěchy a myslel si, že ostatní dělají z komára velblouda a jeho úspěchy si nezaslouží tolik pozornosti.

Podle Dr. Pauline Rose Clance se fenomén podvodníka může projevovat šesti charakteristikami:

Potřeba být výjimečný, nebo nejlepší.

Aspekty super muže, nebo super ženy.

Extrémní strach ze selhání.

Popírání kompetencí a odmítání pochvaly.

Strach a pocit viny z úspěchu.

A tzv. cyklus podvodníka, kterým začneme.

„Podvodník“ na zadání úkolu reaguje úzkostí a pochybnostmi, že to nezvládne, i přestože v minulosti podobné výzvy zvládl a byl dokonce velmi úspěšný.

Na tuto úzkost reagují nadměrnou přípravou, nebo počáteční prokrastinací, následovanou horečnatou přípravou a tvrdou prací. Po dokončení úkolu se dostaví pocit úlevy a úspěchu, ale tyto dobré pocity nepřetrvávají.  I když „podvodník“ dostává pozitivní hodnocení, popírá, že by jeho úspěch souvisel s jeho vlastními schopnostmi. Věří, že jejich úspěch je výsledkem nadměrného úsilí, štěstí, nebo jiných vnějších vlivů.

Když čelí novému úkolu, pochybnosti o sobě samém vytvářejí vysokou úroveň úzkosti a cyklus se opakuje. Opakování úspěchu paradoxně posiluje pocit podvodu.

„Podvodníci“ v sobě často tajně skrývají potřebu být nejlepší ve srovnání se svými vrstevníky, nebo s lidmi ze stejného oboru. Dr. Clance (1985) vypozorovala, že „podvodníci“ často patřili po celou dobu školní docházky k nejlepším ve třídě. V prostředí s větší konkurencí, například na univerzitě, nebo v zaměstnání, si však uvědomují, že existuje mnoho výjimečných lidí a jejich vlastní nadání a schopnosti nejsou nijak netypické. V důsledku toho často odmítají své vlastní nadání a usuzují, že jsou hloupí, když nejsou nejlepší, i když jsou velmi úspěšní.

Lidé s imposter syndromem si mohou klást pro svůj výkon vysoké až nesplnitelné standardy. Očekávají od sebe bezchybnost a úspěchy v každé oblasti života. Pokud nejsou schopni naplnit svá vysoká očekávání, berou to jako důkaz toho, že nejsou dost dobří.

Imposteři, jak se těmto lidem také říká, trpí vysokou mírou úzkosti ze selhání, chyby, nebo špatného výkonu. Clance a O'Toole (1988) se domnívají, že strach ze selhání je základním motivem většiny impostorů, kteří mají tendence extrémně dřít a přepracovat se, aby měli jistotu úspěchu.

Protože „podvodníci“ mají za to, že veškerý jejich úspěch je dílem vnějších faktorů, nepřijímají a popírají kladné hodnocení, pochvaly a uznání. Nejenže podceňují pozitivní zpětnou vazbu a popírají objektivní důkazy o svém úspěchu, dokonce se zaměřují na argumenty a důkazy, které by potvrdily pravý opak – že si žádné uznání nezaslouží. Nejedná se ovšem o falešnou skromnost, ale o upřímné pocity impostera.

Syndrom podvodníka paradoxně může způsobovat strach z úspěchu. Jste-li velmi úspěšní, můžete vyčnívat a z toho může pramenit strach z odmítnutí a nezapadnutí do společnosti. Hlavní obavou je ovšem v tomto případě zvýšení nároků a větší očekávání ze strany okolí. Lidé s tímto syndromem se obávají, že vyšší nároky nebo očekávání mohou odhalit jejich domnělou intelektuální faleš.

Stačí u sebe pozorovat dvě z těchto šesti charakteristik a podle Dr. Pauline Rose Clance už máte sklon podlehnout podvodnickému syndromu.

Pokud se necháte unášet „podvodnickými“ myšlenkami, může to mít dalekosáhlé dopady na vaši spokojenost a celkově na váš život. Pocit neustálého tlaku na dokonalý výkon vede ke stresu a zvýšené úzkostlivosti. V důsledku snahy o to, aby vás nikdy nikdo neodhalil jako podvodníka, se vyhýbáte výzvám a novým příležitostem, protože tam je riziko odhalení obrovské. Tím pádem trpí vaše kariéra, možná i vaše finance. To vše jde ruku v ruce s klesajícím sebevědomím.

Jak tedy bojovat proti imposter syndromu? Jako jedno z nejlepších řešeních se ukazuje sdílení. Svěřte se někomu se svými pocity. Možná zjistíte, že podobné myšlenky mají i ostatní, a to může zmírnit jejich dopady. Zároveň vám mluvení o vašich problémech pomůže je lépe pojmenovat a díky tomu máte možnost je lépe a přesněji řešit. Mnohem líp se bojuje s protivníkem, kterého dobře známe. Čím více si budete vědomi svých „podvodnických“ tendencí, tím spíše si všimnete myšlenkových pochodů, které vás mohou uvrhnout do negativního postoje k sobě samému, nebo ke svému výkonu.

Když už si všimnete myšlenek, které vám tvrdí, jak jste nedostateční, můžete sami se sebou diskutovat, nebo se se sebou dokonce pohádat (disputace). Sebe-koučujte se a klaďte si otázky:

„Proč mi moje hlava nabízí zrovna tyto myšlenky?“

„Může to být i jinak, než si myslím?“

„Jaké mám důkazy pro svoje domněnky?“

Hlídejte si svůj vnitřní dialog. Zase platí, že čím dříve si všimnete negativního self-talku, tím spíše ho můžete řešit a změnit. Cokoli si o sobě říkáte, byť jen v duchu, má velmi reálné dopady do skutečného života a na vaše vnímání sebe sama.

Zaměřte se na reálná fakta a důkazy o svých kvalitách a úspěších. Je sice pravda, že pokud je imposter syndrom už hodně silný, je dost možné, že nebudete věřit žádným důkazům. Ovšem pokud nejste v úplném extrému, důkazy a fakta, stejně jako relevantní zpětná vazba a hodnocení od člověka, kterému důvěřujte, může nabourat vaše přesvědčení, že jste úplně marní a vaše úspěchy jsou důsledkem náhodných jevů.

Systematicky si budujte a zvyšujte svoje sebevědomí. V tom vám může pomoci reflexe po každém úspěchu, kde cíleně budete zohledňovat svou vlastní zásluhu. Stejně tak už zmíněné hodnocení od lidí, kterým věříte, vás určitě povzbudí. Případně si můžete psát variantu deníku vděčnosti, kam si každý den zapíšete své tři úspěchy a díky jakým svým kvalitám jste jich dosáhli.

Se zvýšením sebevědomí také hodně pomůže přestat se porovnávat s ostatními. To je totiž past, do které se rádi chytáme a víc nám to škodí, než pomáhá. Jediný, s kým má smysl se porovnávat, jste vy sami včera. Sledujte svůj pokrok a svoje úspěchy.

Nejen v krajním případě určitě pomůže odborník, (podle závažnosti) kouč či terapeut.

Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo podle vás trpí syndromem podvodníka, tak mu pravděpodobně nepomůže věta: „Ále prosím tě, dyť seš dobrej.“  Ten, kdo se potýká s tímto fenoménem, je hluboce přesvědčen o svých myšlenkách a když je budete popírat, stejně vám neuvěří.

Zkuste místo zlehčování problému spíše hledat konkrétní důkazy a fakta o kompetencích druhého. Ptejte se, na základě čeho tak druhý soudí? Vyslechněte si, odkud plynou jeho obavy.  Pokud si občas také připadáte jako podvodník, sdílejte svoje pocity, ať druhý ví, že v tom není rozhodně sám. Nebo ho upozorněte na tento fenomén, protože už jen vědomost toho, že něco takového existuje, pomáhá.