Zpětná vazba jako cesta ke spokojeným a pevným vztahům

Pojem zpětná vazba si možná často spojíte spíš s firemním prostředím než se svým soukromým životem, ale pravda je taková, že zpětnou vazbu je potřeba dávat nejen v práci svým podřízeným a kolegům, ale také (a možná ještě více) svým blízkým, přátelům, rodině a rozhodně partnerům. Snad v každém „desateru pro pevný a dobrý vztah“ najdete, že komunikace mezi partnery je klíčová. Komunikace je klíčová v jakémkoli, nejen v partnerském, vztahu. Poskytování a přijímání zpětné vazby je toho součástí.

Zpětná vazba je jakákoli naše reakce na ostatní a jejich chování. Je to cokoli, co dává najevo naše pocity a postoje vztahující se k dané věci. Zpětnou vazbu si také můžeme představit jako nastavené zrcadlo, reflexi reality. Zpětnou vazbou na informaci od druhého může být i třeba taková drobnost, jako je nadzvednutí obočí. V tomto případě je informace, kterou předáváme druhému: „To mě překvapilo.“ Zpětnou vazbu tedy předáváme neustále, aniž bychom si to uvědomovali. Pojďme se spíše bavit o vědomé a cílené zpětné vazbě. Pokud se vám něco nelíbí, nebo vám vyloženě něco vadí, je důležité to řešit, protože když to neuděláte, budete dlouhodobě nespokojení. Pokud je to chování druhého, je čas na zpětnou vazbu, tzn. druhému jasně říct, co se děje, jak to na vás působí a jak byste to chtěli změnit.

Proč se do toho ale často odmítáme pustit a raději si řekneme, že to není tak hrozné, že vlastně nemá ani smysl to řešit? Raději to překousnete? Proč máme problém dát druhým zpětnou vazbu?

Na tuhle otázku neexistuje univerzální a správná odpověď. Každý si na ní musí odpovědět sám. Proč zrovna já mám problém lidem říkat, co mi vadí?

Velmi často se za tím skrývají obavy.
Obavy z reakce toho druhého.
Obavy z toho, že mě pak nebude mít rád.

Možná obavy z toho, aby mi to pak nechtěl oplatit a také se o sobě a svém chování něco nedozvím…

Je pravdou, že prvotní reakce na negativní zpětnou vazbu, kterou máme v přirozeném vzorci chování, evolučně danou, je nějaká forma obrany. Proč? Protože ať je kritika podána sebelépe, vždy je to zásah do ega a sebe-obrazu toho druhého. Primárním úkolem našeho mozku je zajistit nám přežití. Dříve nás ohrožovali predátoři, nebo nedostatek potravy. Pokud váš kmen vyhodnotil, že jste nějací vadní, nebo děláte něco špatně, mohl vás vyhostit. A sami jste byli velmi zranitelní, případně jste si sami nedokázali obstarat dostatek potravy. Možná i proto je dnes naše reakce na stres ze sociálních interakcí (včetně zpětné vazby) stejná, jako dříve na ohrožení života predátorem. Jednoduše se cítíme ohroženi, když nám někdo říká, že se mu na nás něco nelíbí. A v ohrožení se automaticky chováme jinak, spouští se nám stejná stresová reakce, jako kdyby měl zpoza stolu vyskočit predátor, který nás sežere.

Pokud předáváte zpětnou vazbu a první reakce je útočná, pasivně agresivní, nebo jinak pro vás nepříjemná, vězte, že to pravděpodobně není na vás, ale je to automatická reakce, která by přišla, i kdyby místo vás stál někdo jiný. Možná se vám stalo, že po ostřejší reakci na zpětnou vazbu za vámi ten druhý přišel a omlouval se vám se slovy: „Máš pravdu, když jsem nad tím přemýšlel, opravdu bych tohle neměl dělat, protože to může působit nevhodně.“ Mozek se uklidnil, opustil automatické ochranné reakce a vrátil se zpět k rozumovému jednání a byl schopen o situaci přemýšlet.

Pokud se nemůžete dokopat k tomu být upřímní a otevřeně druhému sdělit jakoukoli zpětnou vazbu, zkuste zavřít oči a jen si představit, jak to bude vypadat za týden, měsíc, rok, deset let, když to neuděláte, když toho druhého neupozorníte na to, že je něco špatně.

Jste ochotní to, co vidíte, akceptovat a smířit se s tím? Pokud ne, je potřeba se odhodlat a jít na věc.

Také pomůže naprosto konkrétní a jasná příprava. Pokud stále čekáte „jen na správnou chvíli, pak mu to určitě řeknete“, tak vězte, že je velmi pravděpodobné, že ideální chvíle nepřijde. Vytvořte si jí. Naplánujte si, kde a kdy si daným člověkem promluvíte, co konkrétně mu řeknete a co budete dělat, když… sem si doplňte situaci, které se bojíte, a proto to celé odkládáte, např.: „Co budu dělat, když se urazí?“ Náš mozek má rád předvídatelné situace, ty neznámé vyhodnocuje jako ohrožení. Čím lépe a konkrétněji se připravíte, tím spíš budete v klidu a celou situaci zvládnete.

Abyste se vyhnuli nežádoucí reakci na zpětnou vazbu, je dobré myslet již na zmíněné obranné reakce. Zaleží samozřejmě na situaci, kontextu, formě i obsahu. U všech těchto faktorů můžete využít konkrétní nástroj, který vám pomůže uklidnit mozek druhého, respektive vám pomůže snížit aktivaci obranného mechanismu.

T jako tribe, kmen

Mozek se ptá: „Jsi se mnou, nebo proti mně?“ Je důležité, aby z vaší komunikace nebylo cítit „jsme proti sobě, bojujeme“. Dejte druhému najevo, že jste na jedné lodi. Zmiňte společný zájem na vyřešení situace.

E jako expectation, očekávání

Je situace předvídatelná? Čím známější situace je, tím jsme klidnější. Vyvarujte se překvapení, využijte to, co druhý už zná. Dejte mu předem možnost se na celou situaci i připravit.

R jako rank, pozice

Náš mozek je velmi citlivý v nekomfortních situacích na otázku pozice. Nemusí nutně jít o pozici formální, jako je šéf a podřízený, nebo rodič a dítě. Jde o aktuální situaci. Pokud se druhý cítí pozičně pod vámi, může reagovat jinak, než kdyby se cítil rovnocenně. Přistupujte k druhému vždy, jako k partnerovi, který je na stejné úrovni, jako vy.

A jako autonomie

Je pro nás důležité, zda máme možnost situaci nějak ovlivnit. Dejte partnerovi možnost volby všude, kde to půjde. Dejte mu především možnost ke všemu se vyjádřit.

Zdroj: BUNGAY STANIER, Michael. Správné návyky kouče: říkejte méně, žádejte více a změňte způsob vedení. Přeložil Petr ŠTIKA. Praha: Dobrovský, 2017. Knihy Omega. ISBN 978-80-7390-472-2.

Než se do zpětné vazby pustíte, odpovězte si ještě na následující otázky:

Jsem já ten správný člověk, abych mu/jí tohle říkal?
Je teď ten správný čas? To správné období?
Je tohle místo vhodné?

A jedna bonusová otázka:

Je to skutečně o něm, nebo je to o mě? Mnohdy vidíme v druhých sebe samotné a to, co nám na nich vadí, může být náš problém, ne jejich.

Mozek neumí úplně pracovat se záporem. Když řeknete dítěti neber ten telefon, pozornost je stále směřována na telefon. Víc si k tomu můžete přečíst v příspěvku Meta-myšlení: Přemýšlejte o svých myšlenkách.

Mluvte o konkrétních situacích a dávejte příklady.

„Někdy ze mě děláš blbce.“ vs. „Včera, když jsme řešili rekonstrukci, jsem se cítil hloupě, když si mi řekla, že….“

Podívejte se ještě jednou na předchozí příklad. Rozdíl není jen v míře konkrétnosti, ale i ve formě sdělení.

„Ty něco děláš.“  vs. „Já se nějak cítím, když ty něco děláš.“

U první verze je větší riziko obranné reakce a zároveň se nabízí odpověď: „Ale nedělám!“
U druhé verze mluvíte o sobě a je těžké vám odpovědět: „Ne, takhle se necítíš.“

Jeden z přístupů ke zpětné vazbě přímo říká: popisujte jen své emoce a pocity, neříkejte druhému, co má, nebo nemá dělat.

Je to další možnost, jak k celé věci přistupovat. Nic není univerzálním řešením na všechny situace a kontexty, zároveň to, co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Vyberte si to, co dává smysl vám ve vaší konkrétní situaci.

Nemá smysl se neustále patlat v tom, co bylo špatně a dávat to druhému „sežrat“, i když to láká, protože pokud jste se dostali do konfliktu, můžete mít potřebu „vyhrát“.

Co bylo, bylo. Je potřeba to pojmenovat, ať oba víme, o čem konkrétně se bavíme. Většina komunikace by potom měla být především o tom, co s tím? Co tedy budeme dělat jinak? Jak to budeme řešit?

Nezapomínejte na to, že i přes sebelepší podání zpětné vazby, je reakce na ní vždy na druhé straně. Je na druhém, jak se zpětnou vazbou naloží a zda upraví například své chování.

I o tom, co na druhých oceňujete a vyhovuje vám dostatečně komunikujte, chvalte, podporujte. Díky tomu, že druhý ví, že tohle je pro vás dobré a vyhovuje vám to, to udržíte dlouhodobě.

Zpětná vazba by měla být vyvážená. Vyvarujte se tedy tomu, že budete říkat jen to, co vám vadí, ale dostatečně zmiňujte i to, co vám vyhovuje. A nemusíte si pod tím představovat atomovou vědu, někdy stačí prostě říct: „Jsem tak ráda, že mi pomáháš“, nebo: „Vážím si toho, že si to vyřídil za mě.“

I když je vše super skvělé, vždycky je prostor pro růst, může to být ještě lepší. Někdy naše zpětná vazba nemusí nutně sloužit k nějaké změně, ale prostě chceme druhého ještě víc povzbudit a nakopnout ho k ještě lepším výsledkům.

A je jedno, jestli se jedná o dítě, které skvěle hraje na housle, nebo jestli se jedná o zaměstnance, který má super výsledky

Za mě je (nejen tady) velmi důležité se ptát: „Jak to můžeš ještě posunout?“

Už jen tahle jednoduchá otázka může mít jeden velmi důležitý dopad, a to navození myšlenky, že takhle to není hotové, je to proces.

Není to o tom, že něco umím na nějaké úrovni a takhle to stačí, takhle jsem v tom dobrý a stačí mi to. Je to o tom hledat cestu, jak to dostat na další level.

„Máš na to talent, jsi v tom velmi dobrý.“ Tohle je sice pochvala, která potěší, na druhou stranu má podle výzkumů také nežádoucí efekt podporování fixního myšlení, které velmi zjednodušeně může způsobit uvažování typu: „Mám talent, jsem v tom dobrý, nemusím se snažit dál. Půjde mi to samo.“

„Tenhle konkrétní projekt se ti moc povedl. Je vidět, že si tomu věnoval spoustu času a dal si do toho všechno.“ Taková pochvala podporuje spíše růstové myšlení typu: „Takže když se příště budu snažit stejně, bude to stejně dobré. Když do toho dám ještě víc, bude to ještě lepší.“

Růstové a fixní myšlení popisuje ve své knize Nastavení mysli Carol Dwecková. Můžete se podívat na její TED talk. V češtině doporučuji přednášku Jak změnit svoje myšlení od Petra Ludwiga.

Myslete na růstové myšlení nejen při pochvale, ale především i když říkáte, že něco není dobré – zamyslete se nad sílou slova „zatím“.

„Tohle ti nejde.“ vs. „Zatím ti to nejde.“

Cítíte ten rozdíl? Věřím, že ano.
Na stejné téma se můžete mrknout na další video od Carol Dweck – The power od yet.

Zvládnout poskytovat zpětnou vazbu je velmi důležité, stejně důležité je i umění zpětnou vazbu přijímat (o tom možná zase příště), v obou případech si vždy vybavím úryvek z knihy Poslední přednáška od Randyho Pausche: