Článek
Nedávno jsem na konzultaci dostala otázku, jak se správně stavět k chybám? „Nauč se dobře chybovat, říká každý druhý, ale co to vlastně znamená?“ Má pravdu, předseda. Hodně se o tom mluví, že mít správný přístup k chybám je důležité. Ale jaký je ten správný přístup? A protože nový mindset v apotéce nekoupíte, je potřeba se k němu propracovat. Zase.
Proč máme k chybám tak špatný vztah
Negativní reakci na chybu v sobě máme hluboce zakořeněnou. Evolučně pro nás je stále extrémně důležité chybu rozpoznat, identifikovat a poučit se z ní. Proč máme z chybování tak negativní emoce, když to pro nás je vlastně evolučně výhodné? Okamžitá negativní emoce na chybu podporuje rychlou reakci a nápravu. Třeba když naši pra pra pra dědečkové špatně vyhodnotili nebezpečí predátora, okamžitá silná negativní reakce je motivovala k rychlé korekci a zvýšené opatrnosti v budoucnu. Emocionální reakce měly za cíl zvýšit pravděpodobnost rychlého učení se z chyby. Jednoduše, emoce nám pomáhají k lepší orientaci ve světě a životě, a to i ty negativní.
Jasně, změnu přístupu k chybám teď nemyslím tak, že se po tom, co něco kardinálně poděláte okamžitě zaradujete, místo toho, abyste byli naštvaní. První emoční reakci těžko změníme (i když i s tím se dá pracovat). Důležité je v negativní reakci nezůstat a po opadnutí prvotní reakce si zvolit, jak s chybou naložím. Často vidím, jak se lidi ve svých nezdarech utápí, pouští si pořad dokola vnitřní nahrávky svého sebekritika a dobrovolně se uvazují na kůl a čekají na bičování svým selháním.
Zakladatelé stoicismu rozlišovali mezi dvěma fázemi našich reakcí na jakoukoli událost. Nejdříve přichází prvotní dojmy (phantasiai) a automatický emoční reflex, který obchází rozum. Ve druhé fázi naší reakce, podle stoiků, k těmto automatickým dojmům přidáváme vědomé soudy (synkatathesis). A v této druhé fázi přichází na řadu mindset, neboli nastavení mysli, díky kterému si můžeme vědomě zvolit, jak s chybou budeme pracovat dál. Podle stoiků je důležité nenechat svou mysl zamořit původní emoční reakcí, neztotožnit se s ní, což ale neznamená její potlačování.
Narozdíl od našich pra pra pra předků nezažíváme mnoho smrtelných nebo vážných chyb v pravém slova smyslu. Naše emocionální reakce ovšem stále jedou podle původního programu. Máme tendenci reagovat na současné chyby s intenzitou, která byla kdysi vyhrazena jen pro život ohrožující situace. A to pro nás už dnes není výhodné.
Nastavení mysli je klíčové aneb co upevňuje negativní vztah k chybám
Nastavení našeho školství, alespoň za mých mladých let, moc nepodporovalo zdraví přístup k chybám, spíš tedy vůbec. Jedna chyba rovná se snížení známky, mnohdy žádné dovysvětlení, prostě se to douč. Někteří učitelé chybu dokonce uměli skvostně využít jako prostředek pro ponížení žáka. Samozřejmě je to o lidech a pokud jste měli štěstí na osvícené učitele, třeba vám pomohli vypěstovat si k chybám a neúspěchům zdravý vztah.
Samozřejmě nejen škola, ale i výchova a přístup rodičů hraje pravděpodobně extrémně důležitou roli. A nejde jenom o reakci na chybu, ale paradoxně jde i o to, jakým způsobem je dítě chváleno. Podle Carol Dweck, americké vědkyně v oboru psychologie osobnosti, sociální a vývojové psychologie, můžeme dokonce i způsobem chválení pěstovat mindset buď růstový, nebo fixní. Zjednodušeně pokud chválím za snahu, proces a konkrétní výsledek, podporuji tím růstové myšlení, které se k chybám staví jako k příležitosti učit se. Naopak pokud chválím obecné osobnostní rysy („Ty si ale šikovná holčička!), nebo talent („Ty si úplný matematický génius!“), posiluju tím fixní nastavení mysli, které chybu bere jako extrémní ohrožení. Jakto? Jakmile jste přesvědčení, že jste matematický génius a přijde ta nevyhnutelná chvíle, kdy uděláte chybu, najednou už nejste tak dobří – může to narušit vaše přesvědčení o sobě samém a dost vám to kopne do ega. Když se příště ukáže nějaká výzva, kde si náš „matematický génius“ nebude úplně jistý tím, že ji zvládne, raději se ji vyhne, protože případné nezvládnutí by narušilo ještě víc jeho identitu génia. Navíc, čím více chválíte jen za talent, nebo vlohy, může se mylně zdát, že není potřeba dál pracovat a svoje dovednosti vylepšovat. A tak se z „matematického génia“ stane průměrný student matematiky, protože se dostatečně nezlepšoval. Talent prostě není vše. Celá věc je samozřejmě trochu složitější a existuje mnohem více faktorů, které ovlivňují, jaké nastavení mysli u nás převládá. Více se můžete dočíst třeba v knize Nastavení mysli, kterou Dwecková napsala.
Robert Green ve své knize Mistrovství myšlenky Dweckové hezky dokresluje: „Ve skutečnosti je pro vás nešťastné, pokud se vám vše dobře daří na první pokus. Nebudete brát v úvahu element štěstí a budete si myslet, že máte přirozený talent a daří se vám, na co sáhnete. Když pak nastane nevyhnutelné a něco se vám nepovede, zmate a demoralizuje vás to za hranici možného poučení.“
Vypěstujte si užitečnou reakci na chybu
Brečení v koutě, nebo obviňování celého světa vám moc nepomůže a negativní vztah k chybě to jen upevní. Co je tedy ta užitečná reakce a jak jí vypěstovat? V první řadě si zanalyzujte, jak na tom teď jste. Když uděláte chybu, jak vypadají vaše reakce? Co vám reakce přináší? A možná si rovnou můžete říct, jak byste ideálně chtěli reagovat? Jak by reagovalo vaše ideální já?
Bohužel neexistuje kouzelná věta, kterou když si před spaním 3× řeknete, tak najednou budete k chybám přistupovat moudře a budete je využívat pro svůj rozvoj. Jako vždycky změna přístupu vyžaduje dlouhodobější práci se sebou, v některých případech možná dojdete i tomu, že je potřeba terapie, nebo jiný odborný zásah.
Jakým způsobem postupně začít nahlížet na chyby trochu jinak, než na úplné katastrofy a začít je brát, jako pozitivní zdroj k rozvoji?
1. Chybovat je lidské. Ano, tohle už někde někdo napsal. Každý chybuje a bez chyb bychom často nedošli ke skvělým věcem. Existuje spoustu věcí, které lidstvo používá každý den a bez chyby by nevznikly. Řeč je třeba o penicilinu, suchém zipu, rentgenu, žvýkačkách, zápalkách… je toho mnoho. Zároveň může pomoct podívat se na chyby ostatních. Pusťte si některé z F**k up night, nebo se podívejte do Museum of Failure. Kvůli chybě nejste ten nejhorší člověk na světě, jste prostě člověk, jako všichni ostatní.
2. Berte chybu jako součást procesu. Třeba v kreativním procesu chyba neexistuje, existuje jen další bod, od kterého se odrazíte jinam. Psycholožka a autorka knihy Zhluboka se nadechni, Elissa Epel, říká: „Jediným skutečným selháním je vzdát něco, co vyžaduje vytrvalost. Vědomí, že chyby a neúspěchy zkrátka k procesu dosahování cílů patří, nám pomáhá nevnímat danou situaci jako hrozbu, ale jako výzvu.“ Zkuste tedy svoje černé myšlenky typu: „Pokud selžu, znamená to, že na to nemám.“, přerámovat na: „Pokud selžu, znamená to, že stojím před výzvou.“
Neúspěch nikdy žádný sen nezničil; rezignace zabije každý sen, kterého se dotkne.
3. Už jsme si říkali, že naše okamžitá reakce na chybu je z velké části automatická a je fajn si to uvědomit, abyste se nedostali do nekonečné spirály negativních emocí. Zkuste nával sebebičování se za chybu vyměnit za větu: „Ále, to mě zlobí jen můj prehistorický software v mozku.“ Cílem není popírat závažnost chyby, ale uklidnění emocí a vrácení se do racionálního módu, abyste chybu mohli napravit, nebo o ní uvažovat více rozumově.
4. Nebuďte takový perfekcionista. Často si vytvoříme nějakou představu, jak chceme, aby něco bylo a pokud to tak úplně nevyjde, hned považujeme za chybu a selhání. Jak píše Brianna Wiest ve své knize Tou horou jste vy: „Nepřišli jste sem do puntíku naplnit představu, kterou jste si utvořili v hlavě. Nepřišli jste sem udělat všechno naprosto správně a přesně včas. Něco takového by váš život zbavilo přirozenosti, zvídavosti a úžasu.“
5. „Není tu něco, co se mám naučit?“ Otázka, která odkloní pozornost od negativní části chyby k té rozvojové. Co už se stalo, stalo se a už to nevrátíte zpět. Co skoro vždy můžete, je z chyb se poučit. Vědomé zaměření na to, jaký nedostatek vám chyba nasvítila, je nástrojem pro neustálé zlepšování se. Přišli byste na tu mezeru i bez této chyby? Když testujete třeba nové auto, chcete, aby v rámci testu byly všechny chyby odhaleny a napraveny, když tam nějaký nedostatek je, ale nepřijde se na něj, chyba nebude hned odhalena, přijde se na ní pravděpodobně později a mnohem bolestivěji. Harold Geneen napsal: „Lidé se učí ze svých chyb. Málokdo se něco naučí ze svého úspěchu. A proto staré keltské přísloví praví: Hodně pozoruj, hodně se uč. Nevyhýbej se utrpení, protože to vše je cesta k moudrosti.“ Pokud se při chybování něco naučíme, je to ještě pořád selhání?
Make a mistake? Release the guilt, remember the lesson.
6. Pravidlo 10 – 10 – 10 říká, že se na chybu můžeme podívat s různým časovým odstupem. Můžete si pokládat otázky: „Bude mě to štvát ještě za 10 minut?“ Pokud ne, tak má smysl se tím rozptylovat teď? Posuňte časový horizont na úroveň týdnů: „Budu z toho nešťastný ještě za 10 týdnů?“ Co vám vaše odpověď napovídá? Kolik energie na negativní reakci na takovou chybu chcete vydat? Ve finále se můžete zeptat: „Bude mě to trápit ještě za deset let?“ V tomto případě Donald Robertson, autor knihy Myslet jako římský císař, doporučuje: „Pokud mi to za 10 let bude připadat nepodstatné, tak proč bych to za nepodstatné nemohl považovat i dnes a měl se tím trápit, jako kdyby se jednalo o katastrofu?“
7. Chyba často není ten největší problém, ale sebeobviňování ano. Chyba je chyba a nemusí vás nijak definovat. Myslím, že víc než chyba jako taková, nás definuje to, jak se k ní postavíme. Navíc je opravdu rozdíl mezi tím, udělat chybu anebo věřit, že jsme špatní. Chybu musíme označit za problém, který je třeba řešit, a ne útočit na sebe.
8. Buďte k sobě laskaví. Představte si, že jste u někoho na návštěvě a rozlejete vodu. Co se vám honí hlavou? „Jsem úplně neschopnej, bože jeho, to se může stát jenom mně…“ Teď to otočte a představte si, že je někdo na návštěvě u vás a rozleje vodu. Co mu říkáte? Možná mu říkáte věty jako: „Nic se neděje, to se stane,“ nebo: „Vždyť je to jenom voda.“ Čím to, že na sebe jsme nejvíc přísní? Možná je fajn na sebe mluvit, jako na svého nejlepšího kamaráda. Když váš nejlepší přítel udělá chybu, co mu říkáte?
9. Možná jste v tu danou chvíli udělali maximum, co jste mohli, a tak nemá smysl se zpětně obviňovat, že to šlo udělat lépe. Možná jste neměli dostatek informací, zdrojů, nebo energie se chybě vyhnout. Neznamená to, nechat to být, i takovou chybu můžeme napravit, jen se u toho opět nemusíme obviňovat.
10. Zaměřujte se i na to, co se povedlo. Evolučně jsme nastaveni tak, že si více všímáme negativních událostí, je to pro nás z hlediska přežití samozřejmě důležité, ale má to své hranice. Místo toho, abyste se neustále zabývaly svým selháním, zkuste otočit a se stejnou vervou si všímat i svých úspěchů. Pokud vám to nejde, existuje velmi jednoduchý nástroj popsaný otcem pozitivní psychologie Martinem Seligmanem: Tři dobré věci. Prostě si každý večer napište tři věci, který se vám ten den povedly a tím si pomalu pěstujte sebevědomí a přesměrovávejte pozornost od chyb k úspěchům.
V životě nevyhnutelně čelíme různým formám chyb a selhání, po kterých přichází stres, trápení a výčitky. V budhismu se tomu říká problém druhého šípu. Prvním šípem je chyba samotná. Tento šíp je často nevyhnutelný a mnohdy symbolizuje události, které nemůžeme ovlivnit. Druhý šíp je naše reakce, jako je hněv, frustrace nebo sebelítost. To, jestli se necháte zasáhnout i druhým šípem, je často na vás samotných.
