Volby se blíží, napětí stoupá: Jak mluvit s lidmi z druhého politického břehu?

V první řadě samozřejmě záleží na tom, s kým se do debaty o politice chystáte pustit. Jsou situace, kdy je lepší to nechat být a téma vůbec nenačínat, nebo na druhého nereagovat. Jsou to primárně situace, kdy by cena za případnou ostřejší výměnu názorů byla moc vysoká. Třeba na rodinné oslavě babiččiných narozenin asi nemá moc cenu se s tetičkou pouštět do debaty, jestli za komančů bylo skutečně líp. Zkažená oslava, naštvaná rodina a možná pošramocené vztahy za to nestojí. A to i z důvodu, že změna názoru tetičky je asi tak možná jako cesta na Mars a zpět příští týden. Šance jsou spíše nulové.

Druhý případ, kdy bych se do rozhovoru nepouštěla, jsou anonymní internetové debaty a diskuse. Jednak vést rozumnou debatu s někým, koho znáte pět vteřin z internetu, je často stejně nemožné jako přesvědčení tetičky, že za komárů fakt líp nebylo, a za druhé dnes často ani nejste schopni rozeznat, jestli si píšete s živým člověkem, nebo AI trolem. Často je to jednoduše ztráta času.

Třetím případem, kde bych se rozmýšlela, jestli do toho jít, je rozprava s někým, kdo je skalním příznivcem té či oné strany z druhého politického spektra. Říká se, že extrémně přesvědčené nenahlodáte ani za zlaté prase. To, co vám v tomto případě hrozí, je takzvaný backfire effect. Čím více se zatvrzelého snažíte přesvědčit o opaku, tím více si bude stát za svým. Bude to málo muziky za hooodně peněz.

A bonusová situace: Pokud máte pocit, že váš komunikační protějšek „padl na poli informační války“, jak říká Saša Alvarová a Josef Holý, nemá smysl v debatě pokračovat. Co to znamená? Že váš protějšek neotřesitelně věří dezinformacím a narativům, které šíří třeba weby, které chtějí zvýšit vliv toho či onoho.

Samozřejmě úplně se přestat bavit s lidmi z druhého konce politického spektra také není řešení. Když spolu přestaneme mluvit úplně, zahrabeme se všichni ve svých zákopech a stanou se z nás znepřátelené tábory, což zdravé politické a občanské kultuře neprospívá. Když už vyhodnotíte, že se do debaty pustit chcete, hodí se vědět, jak na to, abyste se prostě jenom nepoštěkali, ale vedli rozumnou smysluplnou debatu.

Jednou provždy: racionální argumentace a fakta jsou proti emocím naprosto nefunkční. Pokud člověk věří nějaké informaci, příběhu nebo narativu např. na základě podlehnutí strachu (manipulace strachem způsobeného třeba válkou, migrací apod.) tak argumentace fakty nemusí (a asi pravděpodobně nebude) fungovat, protože emoce jsou silnější než racio a fakta. V tomto případě fakty toho druhého spíše ještě více utvrdíte v jeho pohledu (viz backfire effect). Proč? Jeden z důvodů je, že naše smysly přijímají milióny bitů za sekundu. Racionální kapacita je jen stovky bitů za sekundu, tzn. že z principu musíme být iracionální – rozhodujeme se na základě emocí a zpětně své rozhodnutí racionalizujeme (Kahneman, D. 2011. Thinking, fast and slow). Navíc, změnit něčí přesvědčení, které vzniklo na základě emocí, je otázkou dlouhodobé práce, nikoli jednoho, byť seberacionálnějšího, argumentu.

Co s tím? Snažte se pochopit původní emoci, která za názorem druhého stojí. Hodně lidí se zdráhalo volit Petra Pavla v prezidentských volbách roku 2023, protože uvěřili, že Petr Pavel je válečný štváč a aktivně se bude chtít zapojit do války. Jaká emoce se za tím skrývala? Možná strach o vlastní bezpečí, v případě žen a matek strach o své muže a syny. Co naplat, že prezident dle našich zákonů do války sám od sebe vstoupit nemůže. V České republice (dle platné legislativy) může vyhlásit válku nebo zapojení do války pouze Parlament České republiky, a to nadpoloviční většinou všech poslanců i všech senátorů.

Co v takové situaci dělat?

Uznejte emoci: „Chápu, že se bojíš.“
Hledejte to společné: „Taky chci mír a ne válku.“
Nabídněte fakt, hledejte pravdu společně: „Já ti vlastně nevím, jestli to prezident může vůbec v naší republice udělat. Schválně se jdu kouknout, jak to je… No hele, tohle může udělat parlament hlasováním. To je vlastně dobře, ne?“

Rozhodně vám to takhle půjde lépe, než když byste vyrukovali s hláškou: „Prosim tě, to je zase blbost, laskavě si nastuduj, jak to vůbec funguje a pak se pojďme bavit! Věříš kravinám!“

Pokud k druhému budete v debatě hned přistupovat s přesvědčením, že kvůli jinému názoru není úplně nejostřejší pastelka v penále, je velmi pravděpodobné, že se to odrazí i ve vašem přístupu k němu a ve vašem projevu. V tomhle případě může z druhé strany přijít automaticky obrana a k žádné debatě vůbec nedojde. Buďte k druhému vstřícní, co nejvíc to půjde. Vždy můžeme volit takový způsob debaty a následnou argumentaci, která nebude útočná a umožní tomu druhému si taky připsat nějaké ty kredity. Jakmile názor druhého shodíte ze stolu s tím, že je to blbost, můžete mít chvilkový pocit vítězství, ale ten druhý se uzavře a k rozhovoru vůbec nedojde. Jednoduše nedělejte z toho druhého blbce (byť chápu, že to může být často těžké).

Zároveň ukažte tomu druhému, že není hanba změnit názor, a připravte mu takzvaný zlatý most. Umožněte tomu druhému zachovat si tvář a důstojnost i v případě, že vám dá za pravdu, nebo dokonce upraví svůj názor. Jedna z úspěšných taktik je přiznat, že i vy jste v minulosti nějak zásadně změnili postoj po tom, co jste se dozvěděli nové informace.

Pokud s druhou stranou pomyslného debatního stolu můžete souhlasit alespoň s něčím, udělejte to. Lidský mozek v ohrožujících situací (což taková společenská interakce může být) pátrá po tom, jestli jsme jeden „kmen“, nebo jestli bojujeme proti sobě. Jakmile dáte dostatečně najevo, že nebojujete, ale táhnete opravdu za jeden provaz a máte společný zájem, je situace pro toho druhého bezpečnější. Zároveň se o něco hůře útočí na své soukmenovce a můžete se tak vyhnout zbytečným výpadům.

Každý z nás vychází z jiných životních zkušeností, má jiné priority a žije v jiné situaci. Proto se naše názory nevyhnutelně liší. Jednoduše si každý žijeme ve své bublině a málo nahlížíme do bublin ostatních. Je zbytečné se rozčilovat nad tím, že vám někdo nerozumí. Ani nemůže, protože vaše vidění světa je jiné než jeho. Pokud má někdo jiný pohled na svět (a každý má jiný pohled na svět), neznamená to, že je horší nebo hloupější. Je důležité snažit se pochopit pohled druhého, ten svůj už známe. Právě proto se výlet do světa ostatních vyplatí.
Ptejte se, na základě čeho si váš debatní parťák utvářel své názory a postoje? Z čeho vychází? Jaké zkušenosti ho k tomu vedou? Můžete se také ptát:

Důležité je ptát se se skutečným zájmem o názory toho druhého, tak aby debata vedla k pochopení, ne k přesvědčování za každou cenu. Zároveň neberte svou pravdu jako jedinou správnou a respektujte pohled ostatních, v jejich světě je jejich názor (minimálně pro ně) opravdu ten platnější.

Epistemiologie je filozofická disciplína, která se zabývá zkoumáním lidského poznání – jak poznání vzniká, jak ho získáváme a jaké jsou jeho možnosti a limity. Jednoduše řečeno, je to teorie poznání nebo vědění.

Když už se dozvíte názor toho druhého a opravdu jste se snažili ho pochopit, nabídněte svůj pohled na věc. Můžete začít třeba slovy: „Teď už ti trochu víc rozumím, díky za vysvětlení. Já se na to koukám ještě z jiného úhlu, můžu ti svůj pohled přiblížit?“ Jakmile svůj názor druhému necpete a zároveň z něj neděláte ten „lepší a správnější“, je pravděpodobnější, že vás ten druhý bude více poslouchat. Pokud i přes veškerou vaši snahu druhá strana prohlásí: „Je mi úplně jedno, co si myslíš ty, já mám svou pravdu a nebudu ji měnit!“ je otázkou, jestli má smysl vůbec rozhovor prodlužovat. Pokud chcete a máte ještě sílu pokračovat, můžete zkusit kouzelnou otázku: „Co by se muselo stát, abys byl ochotný připustit i jinou variantu?“ Někdy se po této otázce debata znovu stočí smysluplným směrem. Pakliže je reakce ve stylu: „Nic takového se nestane a stát nemůže, můj názor je platný navždy!“, je vaše snaha skutečně marná a doporučila bych přestat házet hrách na stěnu.

Ať už váš rozhovor skončí jakkoliv, máte bonusové body za to, že jste do toho vůbec šli. Názorově rozdělená společnost nikdy nepřinesla nic dobrého a v dnešní době je o to víc důležité spolu mluvit a snažit se vzájemně si porozumět. Pamatujme na slova Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

I když nedojdete k ničemu užitečnému a maximálně se shodnete, že se neshodnete, vždycky můžete odejít se slovy: „Asi se neshodneme, ale to je v pořádku. Díky, že jsme o tom spolu mohli mluvit.“

Zdroje:

BOGHOSSIAN, Peter G. a LINDSAY, James A. Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory: velmi praktický návod, jak se domluvit téměř s každým. Přeložil Svatoslav GOSMAN. Praha: Práh, 2021. ISBN 978-80-7252-904-9.

KAHNEMAN, Daniel. Myšlení: rychlé a pomalé. Pod povrchem. V Brně: Jan Melvil, 2012. ISBN 978-80-87270-42-4.

BUNGAY STANIER, Michael. The coaching habit: say less, ask more & change the way you lead forever. Toronto, Canada: Crayons Press, 2016. ISBN 978-0-9784407-4-9.