Článek
Žijeme ve zrychleném spotřebním světě, který tlačí na výkon, a myšlenka na smrt je pro nás možná zbytečná a moc vzdálená. Otázkou je, jestli na smrt nepomýšlíme proto, že na to nemáme čas, považujeme to za zbytečné, nebo jestli jsme se smrti natolik v moderním světě vzdálili. Možná je to velmi nepříjemná až děsivá představa, proč vůbec pomýšlet na svou smrt?
Nebudu z toho spíš v depresi a úzkosti?
Ryan Holiday to ve své knize Klíčem je klid dokonale vystihl: „Naše smrtelnost nám patrně způsobuje větší úzkost a zoufalství než cokoli jiného. Je děsivé pomyslet si, že jednou zemřeme. Stejně děsivá je skutečnost, že nevíme jistě, co se stane, až vydechneme naposledy, ať už ten okamžik nastane kdykoli. Existuje nebe? Nebo peklo? Bolí smrt? Je to nicotnost, temná, zaostalá propast času? Seneca sám sobě připomínal, že než jsme se narodili, byli jsme v klidu a míru a stejně tak budeme v klidu a míru, až skonáme. Světlo neztratí nic tím, že vyhasne, řekl. Jen se vrátí do svého předchozích stavu.“
To je myšlenka, která mě uklidňuje.
Rozjímání o své smrtelnosti je deprimující pouze tehdy, pokud vám uniká smysl. Ve skutečnosti je to nástroj k vytvoření priority a smyslu. Je to nástroj, který generace používaly k vytvoření skutečné perspektivy a naléhavosti. Abychom se svým časem zacházeli jako s darem a neplýtvali jím na triviální a marné věci.
Jediné, co máme, je přítomný okamžik
Jednou přijde vaše poslední poprvé, prostě vyčerpáte možnosti prvních zkušeností, které vám svět a život nabízí. Zároveň zažijete spousty „naposled“. Jednou se naposledy dotknete stromu, naposledy si dáte pivo, naposledy obejmete své blízké. Nikdy nevíte, kdy to bude. Proto nás myšlenka na smrt nutí užívat si víc přítomnosti.
Pokud si uvědomíme a plně přijmeme, že náš čas je omezen, přestaneme se šťourat v nevýznamných událostech, které se už staly a nemohou se odestát. Zároveň nás drží zkrátka i při utíkání do budoucnosti. Pokud jsme chyceni do představ, jaké to bude, až… víme, jaké je to teď? Přítomný okamžik je to jediné, co máme.
Není dech, který byl, a není dech, který bude.
I toto pomine
Přítomnost není vždycky něco, co je skvělé. Je pro mě důležité uvědomovat si, že i toto pomine. Každý máme temnější období, které si zrovna neužíváme. Nicméně i to je přítomnost, a i to je to jediné, co máme. Je potřeba to vydržet a mít na mysli, že jsme stále v pohybu, a tak i toto pomine. Pominou i radostné chvíle a vědomí jejich konečnosti nám pomáhá užít si ten přítomný okamžik.
Usiluji o to, aby mi celý život vyvážil jediný den. Nechci jej, přisámbůh, urvat jako poslední, ale dívám se naň tak, jako by mohl být třebas poslední.
Uvědomění, které přináší klid
Uvědomění si vlastní smrti vás může osvobodit od stresu, který způsobují věci, co prostě nemají hodnotu. Ve chvílích, kdy zažíváme stres nebo obavy, je pro nás náročné si ujasnit, jestli je to skutečně něco, co stojí za ty negativní emoce a neklid, nebo jestli je to banalita. Možná to spousty z nás ani neřeší. Jen automaticky reagujeme na podněty a přijímáme zdánlivou nevyhnutelnost stresu, úzkosti, obav, strachu… Co když se podíváme na tyhle události z perspektivy vlastní smrtelnosti? Je to opravdu něco, čím chci trávit svůj velice omezený čas na světě? Opravdu chci vést debaty, které nepřináší nic užitečného a jen vyčerpávají? Opravdu se chci rozčilovat nad věcmi, které jsou z hlediska konečnosti života tak malicherné?
Zároveň se můžeme sami sebe ptát, jak se na danou událost budeme koukat zpětně, ze smrtelné postele. Opravdu je to něco, co mě bude doprovázet na konci mých dnů?
Vanitas (1644), Philippe de Champaigne
Kolik času každý den trávíme rozčilováním se nad zprávami, které se nás netýkají? Kolik času strávíme přemýšlením, co si o nás myslí druzí? Kolik času věnujeme rozhodování o banalitách? Mám na mysli události, jako jsou stres z toho, že jsme zapomněli odepsat na e-mail, naštvání na psa, který nám roztrhal pantofli, nadávání na počasí, hádka s cizím člověkem, který vám vyfoukl parkovací místo… Kolik energie a času tomu věnujeme a jak se na to budeme koukat zpětně, až dojdeme na konec. Asi to nebudou události, které se stanou zásadními. Kolik jim tedy chceme věnovat?
Žádný extrém není dobře, ideál je někde ve středu, pozor na nihilismus. Nemluvím o rezignaci na život, protože to stejně nemá význam. Mluvím o vědomých a přítomných reakcích, o možnosti rozhodnout se, jestli tomu či onomu chci své zdroje věnovat. Má smysl se ohradit, pokud vás někdo sprostě předjede a před nosem vám vyfoukne místo, na které čekáte. Nemá ovšem smysl přemýšlet nad tím půl dne.
Připomínka naší smrtelnosti, přináší klid.
Pokud dostatečně důkladně pochopíme pravdu, že některé rány osudu jsou nevyhnutelné, nepocítíme potřebu mít kvůli nim obavy. Ani nebudeme prahnout po věcech, u nichž jsme se smířili s faktem, že jsou nemožné, dokážeme-li zcela jasně chápat, že takováto snaha je zbytečná. Jelikož smrt patří k nejjistějším věcem v životě, měla by patřit mezi věci, kterých se moudrý člověk obává nejméně.
Uvědomění, díky kterému více žijeme
Malá myšlenka na smrt vám může změnit život. Lidé, kteří byli blízko smrti, často popisují, jak se jim poté život obrátil vzhůru nohama. Popisují, jak po tomto zážitku začali žít. Známý citát, který je připisován Konfuciovi, říká: „Všichni máme dva životy, a ten druhý začíná ve chvíli, kdy si uvědomíme, že máme jen jeden.“
Je ale potřeba opravdu zažít takový transformační zážitek? Porazit vážnou nemoc, nenasednout do letadla, které nedorazilo do cíle, nebo o chlup uniknout vážné autonehodě? Není. Nemusí s vámi nouzově přistávat letadlo, abyste využili sílu vědomí vlastní smrti. Už ve středověku a raném novověku si lidé připomínali, že tu nejsou navždy. A možná stačí využít moudrosti, která tu s námi je už staletí, ne-li tisíciletí a přijmout tento fakt a využít ho ve prospěch života.
Trávíte hodiny na sociálních sítích, sledováním seriálů nebo jinou formou prokrastinace, na úkor věcí, které opravdu chcete dělat? Opravdu budete jednou vzpomínat na to, jak jste hodiny hráli nesmyslné hry na mobilu? Spíš ne. Když si uvědomíme omezenost našeho času, budeme ho lépe využívat. Budeme více žít.
Nejde o to, že máme krátký čas života, ale o to, že ho hodně promarníme. Život je dostatečně dlouhý a bylo nám ho dáno dostatečně štědré množství pro nejvyšší úspěchy, kdyby byl dobře investován. Když jej však promarníme v bezstarostném přepychu a nevyužijeme k žádné dobré činnosti, jsme nakonec nuceni posledním nátlakem smrti si uvědomit, že uplynul dříve, než jsme si uvědomili, že odchází. Tak to tedy je: nebyl nám dán krátký život, ale my si ho zkracujeme, a nejsme špatně zaopatřeni, ale plýtváme jím… Život je dlouhý, pokud ho umíme využít.
Využijte připomenutí vlastní smrtelnosti proto, abyste využili čas a život naplno. Meditace nad vlastní konečností nám přináší příležitost pro vděčnost za život, přináší motivaci a energii, pokud se správně uchopí. Pomůže určit priority a smyl. Každý z nás má k dispozici omezené množství času, v průměru čtyři tisíce týdnů. Jak ten čas využijeme?
Memento mori - pamatuj na smrt
V písničce Planeta Praha od PSH a Martina Svátka se zpívá: „Já miluju život, život miluje mě.“ A i proto mám na své ruce připomínku smrti.
Memento mori.
