Bagatelizace problémů: Zlo dnešní doby

Navzdory tomu, co se dočteme na internetu, ale skutečné zlo většinou mlčí a čeká na svou šanci. A skutečné dobro mlčí a koná. To, čeho jsme svědky v dnešní společnosti, je prostá bagatelizace skutečných problémů, která jejich řešení vůbec nenahrává.

V jednom z minulých článků jsem se rozepsala o tom, jak bagatelizujeme skutečné problémy žen a především násilí na ženách tím, že házíme násilníky do jednoho pytle s křiklouny a hvízdaly na ulicích.

Catcalling ale není jediné téma, které takto mlží podstatu skutečných trablů.

Když každého odpůrce migrace označíme za xenofoba, zakryjeme fakt, že ve společnosti stále jsou předsudky vůči jiným náboženstvím a etnikům hluboce zakořeněné. Když redukujeme boj za ochranu přírody na zápas na život a na smrt proti plastovým víčkům a brčkům, tak se nám v digitálním šumu ztratí smrtící plastové sítě, které rybáři prostě odříznou a pošlou do moře.

Jedna odpověď spočívá v tom, že v pohodlné střední Evropě 21. století ty skutečně palčivé problémy nemáme, ale v televizi je vidíme a můžeme se nad nimi děsit. Tady doma můžeme čistit relativně čisté řeky, ale nemůžeme zachraňovat delfíny zamotané do ostrova z odpadků. Tak bojujeme proti víčkům. Jistě, mohli bychom jít sbírat odpad do lesa nebo pomáhat vyhledávat stromy napadené kůrovcem, ale to není aktivismus. To je dobro, které koná a mlčí. Tomu svět sociálních sítí nesvědčí. Kdo chce bojovat, kdo chce být slyšet, kdo chce diskutovat, nemá o čem. Že kůrovec a odpad v lesích je problém, na tom se všichni shodnou, na tom si publicitu neuděláte.

Tady je ovšem skryté jádro bígla. Zase jednou viním sociální sítě.

Vyjádření na sociálních sítích musí být krátká, úderná a kontroverzní. Video příspěvky musí zaujmout v několika mikrosekundách a udržet pozornost diváka na těch klíčových alespoň několik sekund, jinak nám klesne rating a algoritmus další příspěvky neukáže. Skutečné problémy a hledání jejich skutečného řešení lze málokdy zredukovat do pár sekund. A diskuze, ve které by se každý vyjádřil na jednu A4, by nikoho nezaujala. V minulém článku jsem se vrátila k tématu novinářky Lindy Bartošové, která rozvířila na Twitteru smršť svou stížností na pokřikování mužů na atraktivní ženy na ulici.

Jelikož se v reakcích objevilo obrovské množství názorů, redaktorka Bartošová v rozhovoru uvedla, že si „udělala takovou malou sociologickou studii“ z této diskuze. Na to se mi chce křičet:

„Ne, diskuze na Twitteru není sociologická studie.“

A to je právě ono. Na sociálních sítích jsou slyšet ti nejkřiklavější ne proto, že to tak je i v realitě. Paní Bartošová se sama přiznala, že nečetla diskuzi celou, protože příspěvků bylo příliš mnoho. Které příspěvky tedy pravděpodobně četla? Ty, které jí algoritmus vybral, protože:

1. Vyvolaly největší množství reakcí.

2. Měly největší dosah.

Americký programátor a autor knihy o negativních dopadech sociálních sítí Jaron Lanier ve své knize píše, že:

Algoritmy nemají žádnou zlou vůli, ale automaticky propagují ty komentáře a ty příspěvky, které vyvolávají výrazné emoce. Častěji ty negativní, protože ty negativní emoce vyvolají protiakci, další „engagement“, sdílení a komentáře. A o to algoritmu jde, jeho smyslem je udržet lidi u displeje, aby jim mohly nacpat další reklamu. Je jim jedno, co si lidi na té síti říkají, hlavně že aplikaci nezavřou.

Proto se každá diskuze tak snadno vyhrotí. Algoritmus nám ukáže příspěvek, který nás nejvíc rozčílí, a co víc, ukáže nám ho přesně v tu chvíli, kdy nás nejvíc naštve. A původní kontext příspěvku nahradí jiným kontextem. Dnešní síť X je mistrným příkladem tohoto mazání kontextu. Dejme tomu, že dlouhodobě píšete o problematice dopingu ve sportu. Na vaší zdi nebude ani jeden příspěvek působit kontroverzně, protože je v kontextu. A teď si představte, že ho někdo „retweetne“ a tento retweet se objeví někomu jinému ve feedu ve společnosti úplně jiných příspěvků. Už samotná osoba toho, kdo příspěvek retweetnul (a její komentář), ovlivní to, jak nový čtenář váš příspěvek bude vnímat. Co teprve ty ostatní na zdi a aktuální psychické rozpoložení. A to vše je nastavené tak, aby se lidé ideálně co nejvíc porvali.

To by přece novináři měli vědět, měli by chápat fungování vlastních nástrojů. Přesto od bývalé redaktorky ČT slyšíme, že si z diskuze na Twitteru udělala sociologickou studii, z jejíchž výsledků usuzuje něco o skutečných společenských problémech.

Jestliže každé sdělení musíme zkrátit do 150 znaků a méně, aby ho někdo četl, ztratí hloubku. Jestliže každý příspěvek musí být v první řadě úderný a vtipný, aby ho někdo sdílel, ztratí obsah. Jestliže algoritmy oberou sdělení o kontext, který už je tak v neosobní online komunikaci osekaný na minimum, nemá žádná diskuze smysl. V takové atmosféře není možné rozvíjet reálné problémy.

A proč bychom vůbec mluvili o skutečných výzvách dnešní společnosti? Lidé neradi hovoří o tabuizovaných tématech. Bavit se o znásilnění není tak příjemné, diskuze by byla asi dost jednostranná, těžko by někdo mohl násilníka obhajovat. A proč bychom to vlastně dělali? Můžeme se bavit o sexistických narážkách, to je pohodlné, ale díky algoritmům to vyvolá stejně vášnivé emoce jako dětská pornografie. Teoreticky bychom mohli říct, že to není podstatné. Ať se uživatelé sociálních sítí navzájem posílají do patřičných míst nad marginálními tématy, vždyť se nic neděje.

Jenže v takové společnosti na skutečná témata nezbyde prostor. A hlavně díky křiklounům, kteří nesedí na ulici s pivem, ale ťukají komentáře do mobilu, máme pocit, že je všechno vyřešené. Jestli jediné, co dnes ženy trápí, jsou hvízdalové u piva, tak není potřeba nic řešit. Jestli řešíme plastová víčka, tak asi příroda už chránit nepotřebuje. Jestli se dnešní rasismus projevuje tím, že dáme ke komentáři o černém fotbalistovi emotikon opičky, tak asi lidé tmavé pleti žádné skutečné diskriminaci nečelí. A podobně. Skutečné problémy redukujeme na směšné internetové diskuze, aktivistické vášně rozdmýcháme, zanadáváme si, ale racionální lidé získají falešný pocit, že naše společnost je perfektní.

Proto, prosím, nebagatelizujme skutečné problémy.

A asi si pomalu zavedu Catonovský dovětek: „Sociální sítě by měly být zničeny.“

KVIFF.TV, Linda Bartošová, „Necítím se bezpečně, když na mě muži pokřikují.“ (publikováno 2. července 2022, dostupné ZDE)

Fondovník: Manželka kvůli komentářům od mužů už ani nechodí běhat v legínách.( publikováno 27. července, 2024, dostupné ZDE)

Jaron Lanier, Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now, The Bodley Head Ltd, 2018.

Anna Lembke, Dopamine Nation: Finding Balance in the Age of Indulgence, Dutton Books, 2001.