Byla doba pobělohorská utrpení? Ve dvacátých letech asi ano

Autoři Jan Ziegler a autor s nickem Na Štítu historie vedou spor o dobu pobělohorskou. Ano, v článku s názvem Doba pobělohorská nebyla dobou rozkvětu, ale první normalizací naší historie padlo mnoho nepravd, které také Jan Ziegler uvedl na pravou míru. Té debatě něco chybí. Zmínka o tom, že 300 let je fakt dlouhá doba a je velký rozdíl v rekatolizaci ve dvacátých letech a v raně osvícenské době. A taky je rozdíl, jestli žijete ve městě, nebo na vesnici. Nejdřív ale to časové rozdělení.

Vypůjčím si úryvek z Čapkovy Války s mloky.

„Vás tedy upoutaly i naše dějiny,“ zvolal jsem radostně.

„Zajisté, pane,“ odtušil Mlok. „Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba. Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize. Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to veliká doba, pane.“

„Ano, těžká doba,“ přitakal jsem. „Doba útisku a hoře.“

„A úpěli jste?“ ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.

„Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů.“

„To jsem rád,“ oddechl si Mlok. „V mé knize to právě tak stojí. Jsem velmi potěšen, že to jest pravda. Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních. Rád bych jednou stanul na památném místě, kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví.“

Historické epochy končí, kdy si řekneme, žádné objektivní předěly neexistují. A dobu pobělohorskou, jejíž název sám je výtvorem nacionalistických historiků, odčiňovali čeští politici ještě roku 1918. V rámci oslav výročí bitvy roku 1920 se u pomníku na Bílé Hoře vedly vášnivé slavnostní proslovy, které vysvětlovaly, že Bílá Hora byla konečně odčiněna. Takže z tohoto pohledu je jasné, že doba pobělohorská skončila až se vznikem republiky. Tedy 300 let. A za těch 300 let se toho stalo opravdu dost na to, abychom celou dobu hodnotili jedním dechem jako skvělou nebo příšernou.

Dvacátá a třicátá léta: normalizace to nebyla, ale utrpení ano

Pokud tedy odoláme pokušení hodnotit 300leté období jako mlok, který se právě naučil číst, musíme si dobu pobělohorskou rozčlenit. Po roce 1620 nastává pro mnohé obyvatele opravdu těžká doba. Ale nikoliv pro český národ jako celek. Trpí dvě skupiny obyvatel: nekatolíci (většinoví obyvatelé českých zemí) a ti bohatší měšťané a příslušníci šlechty, kteří se zúčastnili stavovského povstání a vedli válku proti králi, kterého si předtím dobrovolně zvolili (což jsou skoro všichni). Jestli to můžeme označit za bezpráví, náboženský útlak nebo politické procesy… asi ano, v blogovém článku ano.

Jistě, historik ví, že by neměl hodnotit dobu měřítky dneška, neexistovala svoboda vyznání a panovník věřil, že to dělá pro spásu duše poddaných (ano, Ferdinand tomu skutečně věřil, o tom nikdo nepochybuje). Ale konkrétní živí lidé nic nevědí ani o dnešní době, ani o nějakých měřítkách, oni v tom prostě žijí. Svobodní obyvatelé měli na výběr. Mohou v určité lhůtě (která skýtala několik měsíců) prodat majetek, nebo si najít katolického správce a odejít. Nebo konvertovat ke katolictví. Mnoha lidem, hlavně ženám, docela dlouho procházela taktika předstírat ochotu ke konverzi – té mělo předcházet vyučování, docházeli k faráři na učení, dostali od něho potvrzení, že tam chodí, a občas od rekatolizační komise dostali výtku s dotazem, kdy teda už konečně se budou cítit připravení.

Takové Anně Kateřině Černínové tato taktika vycházela zhruba 50 let a zemřela po porodu tří dětí jako spokojená nekatolička.

Poddaní ale takovou volbu neměli. Jelikož byli přivázáni k půdě nebo k městu (sem spadají i obyvatelé poddanských měst), tak nemohli odejít a jediná možnost pro ně byla konverze. Tady už se stát uchyloval k brutálnímu nátlaku. Zákazy výkonu povolání pro nekatolíky, nemožnost vdávat se, křtít děti nebo pohřbívat mrtvé, to mohl císař nařídit i v královských městech. Tato forma nátlaku platila i na svobodné.

Ale u poddaných mohla vrchnost zajít ještě dál. Věznění o chlebu a vodě, zabavování majetku a jako vrchol ubytování vojska ve městě či vesnici. Taková armáda vám vyjedla všechny zásoby, podupala pole, a ač se neměla chovat jako na dobytém území, žoldnéři 17. století nebyli proslulí dokonalou disciplínou. Co na tom, že provinilce za znásilnění mlynářovy dcery potrestali třiceti ranami holí nebo vraha otce od rodiny pověsili. Takové věci se stávaly, když vojsko bydlí s civilním obyvatelstvem.

A jediné, jak se vojska mohli poddaní zbavit, bylo, že celá vesnice konvertovala.

Historik sice chápe, že doba byla jiná, že náboženskou toleranci doba neznala. Ale není nutné omlouvat lidi za hnusné činy jen proto, že doba byla jiná. Když Ferdinand ubytovával do Mladé Boleslavi žoldnéře, moc dobře věděl, že vytváří nesnesitelnou situaci a kolik utrpení to přinese. Jen mu to, ve shodě s měřítky doby, bylo jedno nebo se přes to ve světle slavného díla, jaké konal, uměl přenést.

Když si přečtete monumentální práci o konfiskacích v Čechách od Tomáše Bílka, a ještě monumentálnější epos vydaný poměrně nedávno pro Moravu od Tomáše Knoze, zjistíte, že nějakým stupněm zabavení majetku či finančním trestem byl postižen téměř každý, kdo v Českém království něco vlastnil. Protože téměř každý se povstání zúčastnil. Za prohřešek se považovalo i pouhé odvádění daní provizorní vládě nebo přísaha novému králi Fridrichu Falckému. Ale pozor, nikdo nesměl být trestán za to, co udělal po nástupu nového krále na trůn, tím by císař Ferdinand vlastně legitimizoval vzpouru proti panovníkovi, něco, za co své poddané teď trestal.

Procesy se táhly několik let. Vyháněn nebo vězněn nebyl nikdo, kromě oněch 27 exemplárních poprav z roku 1621 šlo vždy o majetkové tresty, a výslechy probíhaly ve shodě s tehdejšími právními normami, civilizovaně.

Existoval ovšem způsob, jak se trestu zcela vyhnout nebo si ho nechat zmírnit, a to bylo přijmout katolické náboženství. A pokud jste byl už katolík předem (a že jich i na straně povstání bylo dost), měl jste zaručeno mírnější zacházení. Císař Ferdinand totiž považoval konverzi ke katolictví za projev věrnosti koruně. V některých dokumentech to sám uvádí. Člověk, který konvertoval, uznával, že král má právo rozhodovat o náboženství v zemi. Protože stavovské povstání vypuklo právě proto, že stavové sami chtěli rozhodovat o víře v zemi, tím se konvertita zříkal původního záměru.

Náboženství bylo v raném novověku propojeno s politikou, nebyla to intimní záležitost jednotlivých křesťanů. Takže ano, kdo veřejně přijmul vládní ideologii, mohl se vyhnout trestu za povstání.

Než se začneme vztekat na ty křivdy a bezpráví, neměly by nám uniknout dvě věci.

Zaprvé, s konfiskacemi politických protivníků nezačal císař Ferdinand, ale čeští rebelové samotní, kteří ve velkém zabavovali po roce 1618 majetky katolíků a politických odpůrců. Na katolíky platila presumpce viny, pokud se chtěli vyhnout konfiskaci, museli s povstáváním aktivně spolupracovat. Není to tedy tak, že zlý katolický císař ubližoval a hodní protestantští stavové byli nábožensky tolerantní. Každý si vyřizoval účty s každým, jak už to bývá.

A o likvidaci výzdoby chrámu Svatého Víta nebo názorech nábožensky netolerantního kalvinisty Fridricha Falckého, která děsila i mnoho českých nekatolíků, se zmiňovat nemusíme.

Druhý problém s konfiskacemi je ten, že je sotva můžeme považovat za protičeské. Většina konfiskovaného majetku se totiž hromadila v českých rukou. Šikovní šlechtici, v Čechách Albrecht z Valdštejna, Magdaléna Trčková z Lípy nebo Kinští z Vchynic a na Moravě Karel z Lichtenštejna na koupi zabavených majetků za nízké ceny vybudovali svá malá impéria. Všechno to byla česká šlechta, cizí sem ve velkém nepřichází do roku 1634.

Trčkové, Kinští a další menší jména totiž spojili své kariéry s Valdštejnem. A po Valdštejnově pádu se také jejich majetky a Valdštejnovo dominium zabavuje a císař ho drobí a přiděluje věrným, tentokrát cizím šlechticům. Tehdy přicházejí do Čech Gallasové, Piccolominiové a další. Nikoliv následkem Bílé Hory, ale následkem pádu Albrechta z Valdštejna.

Ačkoliv Valdštejnova legenda do pobělohorského mýtu zapadá, protože opět zrádný císař vraždí Čecha, je to s ním složitější. Oficiálním důvodem pro politickou vraždu, kterou se císaři nepodařilo utajit, byla zrada. Historici se dnes shodují na tom, že Valdštejna zradil, vyjednával za císařovými zády o míru se Švédy, otázka je, proč to dělal a kdy se zradou začal. Těsně před svým pádem se dopustil několika závažných politických chyb, které dnes přisuzujeme syfilidě, císař je ale přisuzoval spíš té vraždě. Buď jak buď, český šlechtic, který vystoupal až mezi říšská knížata, byl roku 1634 odstraněn a jeho majetek rozprodán.

A co zbytek pobělohorské doby? Bylo to utrpení?

Většina obyvatel už v druhé generaci konvertovala ke katolictví, nová šlechta s prostředím srostla. Tajných evangelíků bylo málo, většina obyvatel si dál žila své životy. Poddaní trpěli stejně jako ve zbytku Evropy, protože přicházela doba utužování poddanství a zvyšování robotních nároků. Pro poddané a kvalitu jejich života bylo důležité, jak hodný byl jejich pán. Pokud byl spravedlivý a nevymáhal víc, než co mu ukládalo právo, dařilo se jim, i když to třeba byla „cizí šlechta“. Pokud je dřel z kůže, úpěli, i když pán mluvil česky. Ta masa lidí, které v 19. století nacionalisti slavnostně oznámí, že jsou národ, se o národní zájmy nestarala, život měla dost těžký už tak.

Politicky český zemský sněm ztratil na významu, všechna důležitá rozhodnutí se dělala ve Vídni. Kdo chtěl udělat kariéru, a že těch významných Čechů bylo dost, musel do Vídně. Tomu českému národu to bylo jedno, nikdo se jich na nic neptal, a pokud by se ptal, řekli by: „Hlavně ať nikdo nepovstává, hlavně ať není válka.“

Vzhledem k tomu, kam to čeští stavové roku 1620 dovedli, se jim není co divit.

V 18. století se vlivem tereziánských a josefinských reforem zavádí všude němčina, poněmčují se města i venkov. Tlak vyvolává protitlak a probouzí se národní cítění ve městech a až posléze na venkově.

Nu, čeští obrozenci diskutují v salónech, zakládají spolky a tisknou knihy. Svoboda slova dnešního typu to nebyla, ale Poláci a Ukrajinci v carském Rusku tu rakouskou svobodu závidí.

V 19. století nazýváme onu dobu absolutismem s různými přívlastky, ale faktem je, že Češi, Maďaři i Němci si zakládají strany, všichni politici budoucí první republiky se řemeslo učí za mocnářství a lidé se učí občansky žít. Češi nešli k urnám poprvé roku 1920, volby různého typu se konaly v Habsburské monarchii od druhé poloviny 19. století. Lišilo se jen spektrum lidí, kteří mají volební právo.

Touto zkratkou jsem chtěla naznačit, že nemůžeme 300 let historického vývoje onálepkovat jako dobu rozkvětu nebo utrpení. Mluvíme-li o období raně pobělohorském, tedy od roku 1620 do skončení třicetileté války, tak ano, dochází zde k poměrně brutálnímu nátlaku na změnu víry a tresty pro politické odpůrce.

Pro běžné lidi jsou v té době ale mnohem ničivější armády táhnoucí jejich krajem tam a zpět, protože armády pálí, žerou, dupou, znásilňují a vraždí bez ohledu na to, jestli jste katolík, nebo protestant.

Ale zbytek sedmnáctého a poté osmnácté a devatenácté století bylo dostatečně různorodé a mnohotvárné na to, abychom ho mohli hodnotit podle jedné události z roku 1620.

Možná by vůbec ta nálepka „doba pobělohorská“ mohla z učebnic zmizet, otevřelo by to dveře k mnohem zajímavější společenské debatě.

Tomáš Václav Bílek, Reformace katolická, František Bračovský, 1892.

Tomáš Knoz, Pobělohorské konfiskace, Matice moravská, 2006.

Jiří Mikulec, 31. 7. 1627 – Rekatolizace šlechty v Čechách, Havran, 2005.

Zájemcům doporučuji také vydaný pramen:

Dopisy reformační komise, vydaný Antonínem Podlahou roku 1908.

Anna Kateřina Černínová si vysloužila i případovou studii v mé dizertační práci na téma Ženy v rekatolizaci českých zemí.

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/106033