Křesťanství v raném středověku bylo spíš o politice než o víře. Morava, Pribina, Mojmír a Ludvík

Od tohoto týdne se v seriálu článků a podcastů pro předplatitele budu věnovat jednotlivým panovníkům českých zemí. Začneme tím prvním doloženým, Bořivojem. A protože český stát nevznikl ve vzduchoprázdnu, rozhodla jsem se představit nejprve ty vládce, bez nichž by Přemyslovci svou doménu nevybudovali: vládce Velké Moravy. Klíčovým aspektem politiky 9. a 10. století byl příklon ke křesťanství, tak si hned na začátek vysvětlíme, co takový křest velkomoravského knížete znamenal. Možná vás to udiví, ale spíš než o Boha, víru a spásu duše tu šlo o vysokou politickou hru, která nebyla bez rizika.

Velká Morava se do hledáčku kronikářů dostává kolem roku 838, kdy moravský vévoda Pribina (cca 825–840) prohrál na Moravě boj o moc s jistým Mojmírem.

Nejprve přijal Pribina křesťanství a svrchovanost východofranckého krále Ludvíka Pobožného (cca 814–840), nástupce Karla Velikého, a získal za to panství v Panonii (zhruba oblast dnešní jižní Moravy, části Slovenska a Maďarska). Tento slovanský kníže se s křtem stal součástí evropské panovnické rodiny.

Někteří historikové se domnívají, že se ke křesťanství přiklonil ještě dřív než toho roku 838. Byl totiž ženat s bavorskou šlechtičnou, která by si nikdy pohanského „psa“ nevzala. Tedy, jí by se nikdo neptal, ale její rodina by ji pohanovi z Panonie nedala. Proto tedy možná právě kvůli tomuto sňatku slíbil, že se nechá pokřtít, a jako důkaz postavil v Nitře (území dnešního Slovenska) první křesťanský kostel. Než stačil slib splnit, jeho protivník Mojmír ho vyhnal ze země. Tak cestoval na německý dvůr a nechal se z rukou nejmocnějšího vládce střední Evropy pokřtít jako vyhnanec ve víře, že tím získá lepší pozici. Mojmír totiž už křesťanem byl a bez křtu nemohl v podporu doufat.

Co ale znamenala konverze ke křesťanství pro panovníky raného středověku? Poslechněme si, jak to tehdy asi vypadalo.

Pribina před králem Ludvíkem Pobožným poklekl a za ním pokleklo i dvanáct jeho nejvěrnějších mužů. Byli oblečeni prostě do lněných rouch. Do posvátného ticha Pribina promluvil:

„Teď vidím, že jsem žil ve smrtelném hříchu. Všichni bohové, kterým jsem se dosud klaněl, nebyli žádní bohové. Byli jen výmyslem ďábla, který nás přiměl klanět se výtvorům našich rukou jako Izraelité za starých časů. Nyní vidím strašný hřích lidských obětí a krev obětovaných lidí a zvířat, kterou jsme já a můj lid krvavým modlám věnovali, volá k všemohoucímu Bohu o pomstu. Nyní vidím, že jen skrze obmytí křtem mohu smýt krev, hřích.

Nyní vidím, že Bůh je jen jeden. Bůh, který přišel na zem jako Ježíš Kristus, a není jiné spásy než skrze něj. Spása přichází skrze jedinou církev, které chci být součástí. Přísahám, že budu šířit víru v jediného Boha a přinesu ji do země svých otců. Přísahám, že moji poddaní se stanou křesťany, k tomu mi dopomáhej Bůh. Přísahám, že tento úkol splním s pomocí mocné církve.“

Pak Pribina a jeho muži vstoupí do křestní lázně a biskup je pokřtí. Tak se moravský vévoda stal členem všemocné křesťanské církve.

Možná Pribina řekl přesně toto, netušíme, nakolik byl upřímný. Pravděpodobně moc ne. Křest elit v raném středověku obvykle neměl mnoho společného s osobní vírou a touhou po spáse (ať už tento pojem chápali jakkoli). Až na výjimky přijímaly elity křest z politické vypočítavosti. Pokud se v srdci staly křesťany, došlo k tomu až později, poté, co se o náboženství vůbec něco dozvěděly od kněží, které si z ciziny přivedly domů. Církvi v raném středověku to stačilo. Na vnitřním prožívání panovníka záleželo jen málo, důležitější byly činy.

Ve skutečnosti Pribina myslel a král Ludvík v jeho slovech slyšel zhruba toto:

„Všemocný králi Ludvíku, přijímám tvůj způsob života a tvou kulturu. Toužím být jako ty, tobě rovný, a vstoupit do světa, kterému vládneš. Uznávám, že v budoucnosti není pro pohany místo, pohanství je odsouzeno k zániku. Všichni budou křesťané a já se chci stát součástí této budoucnosti. Budovat budoucnost a připojit se k ní jako vládce samostatného státu, který ale uznává vyšší autoritu, autoritu císaře. A já uznávám, že císařem jsi ty, ne ten, který sedí v Konstantinopoli; ten zde nemá žádnou pravomoc.

Od nynějška uznávám, že církev, která se klaní papeži v Římě, bude mít autoritu v mé zemi; žádám, abys mi dodal učitele, a věřím, že když se budu hodně snažit, jednoho dne dostane má země vlastního biskupa. Zničím pohanské modly a vyplením pohanské náboženství, protože od nynějška představují pohané hrozbu, loajalita mně a mému panství se projevuje tím, že poddaní přijmou křesťanství. Moji velmoži přijímají křest se mnou, protože jsou loajální a budou mi v tomto úsilí pomáhat.

Protože jsme nyní zajedno, můžeme spolu vyjednávat jako rovný s rovným; můžu si vybrat pro sebe a své syny nevěstu v křesťanských vládnoucích rodinách a tak povznést svůj rod. A protože jsem křesťanský vládce, budu vést války s pohanskými vládci. A budu jim brát jejich zemi a jejich pohanské poddané jako otroky. Protože můžu. Protože pohané nemají v budoucnu místo a já jsem byl jeden z prvních, kdo to pochopil. Takže toho hodlám využít.

Jenom mě mrzí, že Mojmír, můj úhlavní nepřítel, přijal křest dřív než já. Už ho nemůžu nazývat pohanským psem.“

Tak se Pribina stal křesťanem, jedním z prvních Slovanů, kteří tak učinili, a v jeho stopách následovala řada panovníků, kteří budovali křesťanskou Evropu. Z pramenů se dozvídáme, že jako první z nich konvertoval jeho protivník Mojmír I. a teprve poté Pribina pochopil potřebu doby.

Ale jedna věc je nechat pokřtít sebe a přivést k obrácení svou nejvěrnější družinu nebo rodinu. Slib obracení pohanských poddaných byl nezbytný, ale bude trvat ještě celé generace, než se to podaří.

Křesťanství elity přitahovalo. Na rozdíl od pohanství otevíralo dveře k atraktivní západní kultuře, a co je důležitější, přinášelo kontakty s křesťanskými vládnoucími rody po celé Evropě. Mladým ambiciózním mužům bez půdy dokonce poskytovalo přijatelnou kariéru (v raném středověku nežili kněží či mniši v celibátu a měli rodiny). Křesťanství přineslo vzdělání; kdo po něm sáhl, toho museli vědomosti v klášterních knihovnách ohromit. Kdo chtěl, mohl se učit číst a poznávat daleké země. A časem mnoho z nich pochopilo, že pro jednotlivce, i když ne pro společnost jako takovou, má křesťanství hodně co nabídnout.

Na rozdíl od pohanských bohů, které bylo třeba usmiřovat pomocí magie a rituálů, se křesťanský Bůh o věřící staral. Věřící byli povzbuzováni, aby se modlili a svěřovali svému Bohu nebo panteonu svatých své každodenní trable. Pro jednu část společnosti to bylo neuvěřitelně lákavé – pro ženy. Není divu, že v mnoha raně středověkých královských rodinách to byla nejprve žena – manželka nebo matka –, kdo konvertoval. Ženy totiž rodily děti, viděly, jak trpí a umírají, a pohanské modly se o jejich trápení nestaraly. Nezajímaly se o ně. V Panně Marii, matce Kristově, našly ženy přímluvkyni, která rozuměla jejich obavám. Mohly se modlit k té, které porodila dítě, starala se o něj a sledovala ho umírat na kříži, to znamenalo pro středověké ženy hodně.

A navíc, křesťanství je individualistické náboženství. Věřící byli najednou sami odpovědní za své činy, mohli opustit tradiční kmenové uspořádání, vstoupit do služeb knížete, nemuseli se ohlížet na rodinu tolik jako dřív. Ale právě proto nová víra tvrdě narážela u širších mas.

Těm totiž křesťanství zpočátku nabízelo jen velmi málo. Protože pro ně byl život bojem s přírodou a pohanští bohové jim v tomto boji pomáhali. Pohanství se propojovalo s kmenovými strukturami a s předky. Co když se dáte pokřtít a vaši předkové se rozzlobí? Navíc, pohanští bohové byli příznivci kolektivní viny. Jeden křesťan mohl svou koupelí v řece zničit celou komunitu. Bezpečnější bylo kněze rovnou na místě zabít, nenechat ho pohanské bohy urazit.

Kněz navíc nabádal k zákazu rituálů, které celou společností prostupovaly. Jedním ze zásadních rituálů byl pohřeb. Lidé se báli, že pokud své mrtvé nezpopelní, mrtví se vrátí a budou je strašit. Na rozdíl od elit, které si libovaly v myšlence individuálního náboženství, širším vrstvám se tato novota nelíbila. A tak jí tvrdě odporovali, nebo křesťanství přijali, ale dlouho se svých rituálů odmítali vzdát.

Ale právě proto, že pohanství se opíralo o tradiční kmenovou společnost, musely ho vládnoucí elity vykořenit. Kmenové struktury ohrožovaly stát, který se v raném středověku začal formovat. Noví vládci nechtěli, aby lidé byli loajální ke svému kmeni; chtěli, aby byli loajální k nim, aby se připojili k jejich dvorům a respektovali jednoho vládce na trůně. Právě křesťanství jim pomohlo, protože církev učila, že všichni křesťané jsou bratři, a na kmenové loajalitě už nezáleželo.

Budování státu a změna společenského uspořádání tak šly ruku v ruce s pomalým vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Ale na rozdíl od konverze elit, která obvykle proběhla ze dne na den, byla christianizace ostatních poddaných pomalým, často bolestným procesem.