Poválečné olympiády: studená válka vstupuje do světa sportu

Zimní olympiáda se konala ve Svatém Mořici. Politika se na pořádání her projevila především v tom, že chybělo Německo a Japonsko. Obě mocnosti osy dostaly pozvánku až do Osla 1952.

Letní hry konané v Londýně roku 1948 v sobě měly hluboký význam. Velká Británie jako symbol hrdinného souboje s Německem, která jednu chvíli ve válce stála sama a bojovala dál, se jevila jako ideální volba. Londýn se chtěl velmi odlišit od poslední olympiády nacistů. Zcela odmítl megalomanské projekty a chtěl uspořádat „malou, přátelskou“ olympiádu. Ale doba se posunula, olympiáda už nemohla být nikdy „malá“. Byla tedy alespoň skromná.

V kulisách nálety poznamenaného města tomu ani nemohlo být jinak. Olympijská vesnice se nacházela v místním vojenském táboře. Dodávkami potravin přispěly všechny země, které se zúčastnily. Závodilo se v provizorních podmínkách. Olympijskou pochodeň sice dokázali ze starověké Olympie donést, ale i tento symbol poznamenala doba. V Řecku zuřila občanská válka, a tak musela běžcům s pochodní dělat společnost vojenská hlídka. Přes tyto, anebo právě pro tyto podmínky je olympiáda v Londýně malým zázrakem. Svět měl po válce skutečně jiné starosti, a přesto se jeho sportovní výkvět v britské metropoli sešel. Zúčastnilo se jí 4099 sportovců z 59 zemí světa.

Pierre de Coubertin se toho nedožil. Zemřel roku 1937, jeho srdce bylo pohřbeno v Olympii.

Když jsem začínala psát tento e-book, mým záměrem bylo představit především zimní olympiády. Pravdou ale zůstává, že zimní hry si právě díky menší publicitě a významu, jaký jim státy přisuzovaly, mohly dovolit být více o sportu a méně o politice. Přece jen zimní sporty se neprovozují všude, zatímco na letních olympiádách se skutečně podílí celý svět.

Helsinky se staly první olympiádou studené války. Zde se totiž poprvé představili sportovci ze SSSR. Olympijský výbor zval Sověty už do Londýna. Ale Josif Vissarionovič Stalin nebyl olympijské myšlence příliš nakloněn. Do Helsinek tak sovětští sportovci bez velké slávy vyrazili a sklidili zde značné úspěchy. A právě až vavříny přesvědčily Moskvu, že sport je dobrým prostředkem k propagaci státu a státního systému. Tak se teprve přeneslo soupeření Východu se Západem také na světová sportovní kolbiště. Odteď se poprvé datuje masová podpora, jaké se sportu v socialistických zemích v čele s Moskvou dostávalo. Proto titulujeme Helsinky prvními hrami studené války.

V Melbourne vstoupila politika do hry dvěma cestami – oficiální a neoficiální.

Dne 23. října propuklo v Maďarsku lidové povstání. Veřejnost požadovala odchod sovětských vojsk, větší spolupráci se Západem, zrušení cenzury, osvobození politických vězňů, svobodné volby, rozchod s komunisty vedenými Mátyásem Rákosim a další. Protesty vyvrcholily shromážděním, kdy se přes 100 tisíc lidí sešlo na Bemovu náměstí v Budapešti a svrhlo Stalinovu sochu. Došlo k dalším incidentům, přítomní příslušníci policie zahájili střelbu do neozbrojených demonstrantů. Po této události propuklo povstání naplno, protestujícím se dostalo podpory i zbraní také od příslušníků maďarské armády. Jenže ještě téže noci přijely sovětské tanky.

Maďarské povstání trvalo do 15. listopadu. Dne 4. listopadu zaútočilo na Budapešť 1000 sovětských tanků s podporou letadel shazujících na město bomby. Pomoc Západu, o kterou demonstranti prosili, nepřišla. Přesto se Maďaři drželi dalších deset dnů. Vítězové mohli nastoupit s represáliemi.

V červenci 1956 propukla tzv. Suezská krize. Egyptský prezident Gamál Abdal Násir znárodnil Suezský průplav patřící Společnosti Suezského průplavu. Tento krok vyvolal negativní reakce Velké Británie a Francie. Jejich jednotky nakonec Egypt napadly. Na stranu Egypta se kromě arabských zemí postavil také Sovětský svaz. V listopadu hrozila krize přerůst ve světovou válku. Spojené státy apelovaly na své spojence, aby boje ukončili. Tak se stalo až 7. listopadu a poslední bojové jednotky Francie a Británie opouštěly zemi 22. prosince.

V této atmosféře byla zahájena 22. listopadu olympiáda v Melbourne. Byla to první olympiáda, na které se roztrhl pověstný pytel s vyhlášením bojkotu olympiády. Nepřijela Čína na protest proti účasti Tchaj-wanu. Nizozemsko, Švýcarsko a Španělsko kvůli sovětské intervenci do Maďarska. Egypt a Libanon protestoval proti účasti Britů a Francouzů, které považoval za agresory v suezské válce. Němečtí reprezentanti nastupovali společně – východní a západní Němci – pod olympijskou vlajkou.

Ale nejen politici se svými bojkoty mohou zasáhnout do her. Do dějin vstoupil zápas ve vodním pólu mezi týmem Sovětského svazu a Maďarska jako Melbournská krvavá lázeň. Ačkoliv to bylo tvrzení přehnané. V hledišti sedělo mnoho maďarských emigrantů a sympatizantů, kteří potleskem přerušili sovětskou hymnu a při nástupu sovětských hráčů se otočili zády. Za stavu 4:0 udeřil sovětský hráč Valentin Prokopov do obličeje Ervina Zádora. Ač je pólo tvrdý sport, tak přesto se jednalo o zákrok drsný, Zádorova rána pod okem si vyžádala 13 stehů.

Zákrok sovětského hráče fanoušky rozezlil. Ti seskočili z tribun, běželi k bazénu, nadávali a plivali na hráče SSSR. Zápas musel být ukončen a sovětští pólisté museli k odchodu využít policejní doprovod. Nutno říct, že Maďaři zbylé zápasy zvládli a získali zaslouženou zlatou medaili. Většina z nich se nadšených ovací fanoušků na letišti nedočkala. Protože měli dost rozumu, aby se domů už nevraceli a emigrovali.

Také naši sportovci si na uvítání na letišti museli počkat celých 31 dní oproti původnímu plánu. Letadlo, které mělo české reprezentanty dopravit do vlasti, se porouchalo. Protože panovala velká obava, že hry v Austrálii někdo využije k emigraci (sportovci byli pod neustálým dozorem), odjezd se nesměl zdržovat. Nalodili se tak na loď spolu se sovětskými olympioniky a nechali se doplavit do Vladivostoku. Cesta to nebyla příjemná, ač sovětští funkcionáři pohotově loď Gruzia přejmenovali na Loď přátelství. Na naše sportovce zbyly kajuty v podpalubí, kde se pro velké vedro nedalo vydržet, a jídlo mělo takovou kvalitu, že někteří z naší výpravy zahájili hladovku.

Plavili se 20 dnů přes Tichý oceán. 30. prosince připluli do mrazivého Vladivostoku, kde nastoupili do vlaku. Za okny vagónů vládl mráz -54 stupňů Celsia, sportovcům přimrzaly polštáře k oknu, pokud se o ně opřeli. V Moskvě se konečně nalodili do letadla. Předtím museli stihnout slavnostní banket. Spěchali domů, ale byli rádi, že se konečně najedli. 10. ledna 1957 konečně česká výprava s 1 zlatou, 4 stříbrnými a 1 bronzovou medailí dorazila na letiště v Praze – Ruzyni.

Jak probíhaly poslední předválečné olympijské hry v neuvěřitelných kulisách nacistického Berlína, si přečtěte zde.

ARNAUD, Pierre & RIODAN, James (ed.). Sport and International Politics. Routledge, 2003.

LENSKYJ, Helen. Inside the Olympic Industry. Power, Politics, and Activism. Routledge, 2000.

MARKOVITS, Aandrei S. & RENSMANN, Lars. Gaming the World. How Sports Are Reshaping Global Politics and Culture. University of Princeton, 2010.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Praha: Olympia, 1984.

RIPPON, Anton. Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936. BB art, 2008.

TOMLISON, Alan (ed.). National Identity and Global Sports Events Culture, Politics, and Spectacle in the Olympics and the Football World Cup. State University of New York Press, 2006.

WHANEL, Garry. Blowing the Whistle. Culture, Politics and Sport. Routledge, 2008.