Nacistická olympiáda 1936: sportovci pod hákovým křížem

O olympiádě konané v Berlíně pod patronátem nacistického Německa bylo napsáno mnoho. O její zimní verzi konané v Garmisch-Partenkirchenu už se psalo méně. Hlavní propagandistické snažení (ale také snahy o bojkot her) se zaměřovalo právě na letní hry konané v hlavním městě Berlíně. Mezinárodní olympijský výbor přidělil hry Berlínu už v roce 1931. Tehdy stál v čele Německa jako kancléř za stranu Centrum Heinrich Brüning a nacisté v posledních volbách získali pouhých 17 %. MOV tedy nemůžeme z podpory nacismu v tomto ohledu vinit.

Už na červnovém zasedání MOV v roce 1933 se především američtí zástupci ptali svých německých kolegů, jak to bude na berlínské olympiádě s účastí židovských sportovců. Vládní výnos z dubna 1933 je totiž ze všech sportovních spolků vylučoval. Na olympiádě to ale bude jinak, němečtí židé budou smět závodit a dodržíme všechny zásady Olympijské charty, zaklínali se němečtí zástupci. V průběhu roku 1935 se formovalo hnutí, které se snažilo o odnětí olympiády Berlínu. Předseda MOV, Belgičan Henry de Baillet-Latour se pod tímto nátlakem vydal na inspekční cestu do Německa. Ta měla ale za následek jen prohlášení, že konání olympijských her v nacistickém Německu nic nestojí v cestě.

Garmisch-Partenkirchen touto dobou zdaleka nebylo velké a bohaté lyžařské středisko, nýbrž dvě malé vesnice. Ze sportovního hlediska zatím žádná jiná zimní olympiáda neměla tak příhodné podmínky jako právě ta v GaPa. Sjezdařské i běžecké tratě i skokanské můstky – vše na jednom místě, dostatečně vysoko a s obrovskou státní podporou. Nešetřilo se. Postavily se dva nové skokanské můstky, zimní stadion s umělou ledovou plochou pro 10 tisíc diváků a na jezeře Riessersee vyrostla rychlobruslařská dráha. A na bobisty čekala dráha dlouhá 1525 metrů. Dostatek ubytovacích zařízení, spojení s Mnichovem vzdáleným jen 100 kilometrů. Divácké rekordy v návštěvnosti zimních her mohly být překonány. Nutno říct, že ve srovnání s letními hrami ty zimní nevešly do historie jako nacistické, protože hákových křížů zde bylo o poznání méně. Jejich cíl byl totiž jiný. Němci se zde chtěli vytáhnout jako skvělí organizátoři. Toužili vystavit na odiv svou sportovní duši, atmosféru, kterou dovedou jejich fanoušci vykouzlit. A tak zahnat všechny strachy světové veřejnosti. Hlavně aby nic neohrozilo konání letních her. Tam už hákových křížů bylo vidět víc.

Rekordní (ač ve srovnání s dneškem úsměvné) byly také počty soutěžících – 673 sportovců (78 žen) z celkem 28 zemí. Čtvrté zimní olympijské hry dle tradice zahájila hlava státu – v tomto případě Adolf Hitler, a poprvé v historii vzplál nad stadionem symbolický olympijský oheň. V GaPa se poprvé závodilo na lyžích nejen v běhu a skoku, nýbrž také ve sjezdu a slalomu. Zlatá medaile se ovšem udělovala jen jedna, protože obě disciplíny se spojovaly v alpskou kombinaci.

Vstup alpského lyžování do olympijského programu oživil ožehavou otázku profesionálů na hrách. Her se směli účastnit pouze amatéři. A takový amatér si nesměl svým sportem žádným způsobem vydělávat. Nejlepší sjezdaři evropských zemí se ovšem většinou živili jako instruktoři v nových, hojně zakládaných lyžařských školách. A to je z účasti diskvalifikovalo. A tak se stalo, že sjezdařská šlechta, Rakušané a Švýcaři, kteří nejvíce zařazení svých disciplín do programu prosazovali, do nich roku 1936 vůbec nenastoupili.

Aby zimní i letní hry pořádané roku 1936 mohly být považovány za úspěch, tak kromě dokonalé organizace se mělo povést ještě něco. Dokázat světu a Němcům samotným jejich dokonalost a nadřazenost. A to se jim ani v jednom případě nepodařilo. V GaPa horko těžko uhájili druhou příčku za nepřekonatelnými Nory. Norové si na to za pár let jistě rádi vzpomenou, až budou nacisté okupovat jejich vlast. Za připomenutí stojí hlavně příběh jednoho Nora. Nu, a o letní olympiádě se Adolfu Hitlerovi asi ještě dlouho zdály děsivé sny.

Norský skokan Birger Ruud získal první zlato už na olympiádě v Lake Placid roku 1932. V GaPa i přes nepřízeň počasí (přišla obleva a stopa na nájezdu tonula ve vodě) získal opět zlato. Zkusil si navíc také alpské lyžování a ve sjezdu zajel nejrychlejší čas. Po slalomu skončil na 4. místě. Bez medaile, ale rozhodně bez ostudy. Němci si ho pamatovali. Když obsadili Norsko, nabídli mu německé občanství. Ruud odmítl. Do roku 1943 potom pořádal spolu s bratry tajné lyžařské soutěže. Výtěžek používal k financování odbojových aktivit, kterých se také sám účastnil. Po udání na ně ale přišlo Gestapo a všechny bratry odvedlo do koncentračního tábora v Grini.

Po svém propuštění se Ruud přidal k partyzánům a bojoval za Norsko dál. Na prvních poválečných olympijských hrách 1948  ve válce poražené Německo chybělo. Birger Ruud na hry cestoval pouze jako asistent trenéra. Cítil, že je na čase dát šanci mladým závodníkům. Ale těsně před soutěží se zhoršilo počasí. Nejmladší a nejméně zkušený skokan z norského týmu si v těchto podmínkách netroufl skákat. Birger Ruud ho zastoupil a ve svých 37 letech vyhrál stříbrnou medaili.

Dne 1. srpna 1936 byla zahájena první olympiáda na německé půdě. V souvislosti s „Hitlerovou olympiádou“ se můžeme ptát na několik otázek. V první řadě: splnily se nacistům jejich propagandistické cíle? Jen z poloviny. Z té, kterou mohli přímo ovlivnit.

Organizační stránka skutečně byla dokonalá. Sportoviště veliké a nádherné. Podmínky pro sportovce na svou dobu skvělé. A na všechno se můžeme podívat ve dvoudílném filmu geniální německé filmařky Leni Riefenstahlové Olympia, který se dodnes považuje za přelomový ve sportovní dokumentaristice. Mimochodem, Riefenstahlová až do své smrti tvrdila, že její film byl oslavou sportu a lidských výkonů, a nikdy neměl být nacistickou propagandou. Hákové kříže byly na stadionu všude, ale sám Hitler stál v pozadí. Také to totiž bylo součástí propagandy. Joseph Goebbels plánoval olympiádu jako představení pro svět, které mělo ukázat, že nacisté jsou zbytečně démonizováni. Vůdcova role v rámci her se tak cíleně umenšovala.

Předseda MOV Henry de Baillet-Latour oznámil vůdci, že při zahajovacím ceremoniálu smí říct jen jednu slovo od slova danou větu. „Prohlašuji hry jedenácté olympiády nové doby za zahájeny.“ Hitler údajně odvětil, že bude mít problém si to pamatovat. Ale to se mu podařilo a skutečně se držel jedné jediné formule a v průběhu her stál v pozadí, jak mu bylo určeno.

Do samotných her vláda nijak nezasahovala. Nacistická ideologie se v rámci her nijak nepropagovala, alespoň ne veřejně. V tomto ohledu tedy cíle splnila. Německá vláda se světu ukázala jako schopná a vlastně docela přátelská. Otevřená všemu – včetně olivové ratolesti míru, kterou symbolicky během zahájení podával říšskému vůdci první olympijský vítěz z olympiády v Athénách oblečený v národním kroji – Spyridon Louis.

V jiném ohledu ale Hitler s Goebbelsem spokojeni být nemohli. Německo získalo nejvíce zlatých, stříbrných i bronzových medailí ze všech. Ale mezinárodní i domácí hvězdou olympijských her se nestal Němec, nýbrž americký běžec tmavé pleti Jesse Owens. A nebyl sám. Afroameričané měli lví podíl také na celkovém počtu medailí, které získaly USA. A myšlenku nadřazenosti árijské rasy nepodrývali pouze Afroameričané. Maratón vyhrál korejský běžec Sohn Kee-chung.

Ještě větší facku než Owens a jeho američtí kolegové vůdcově hrdosti zasadil maďarský výškař židovského původu Ibolya Czak. Ten získal zlato, když překonal výšku 1,6 m. Když před hrami vybíral německý výbor atlety do reprezentačního týmu, laťku ve výšce 1,64 cm překonal Gretel Bergmann. Jako nejlepší se tak měl kvalifikovat do týmu. Ale byl z něj vyloučen, protože byl žid. Nacisté tak v přímém přenosu sledovali výsledky své diskriminační politiky. Přišli o zlato a nezabránili tomu, aby publikum oslavovalo sportovce židovského původu. Dějiny mají smysl pro ironii.

Hvězdou her se skutečně stal Jesse Owens. Jeho fotografie byla všude. Der Wunderathlet mu říkali. A často se právě obliba, jaké se tento sympatický běžec těšil po celém Německu, ukazovala jako příklad, že německá veřejnost a politika měla k rasismu daleko. Nezaujatá informovanost v tomto ohledu plnila jasné zadání ministerstva propagandy. Nikdo nesměl Němce z rasismu nařknout. Když se redaktoři v plátku Der Angriff neudrželi a napsali několik ironických poznámek o sportovcích tmavé pleti, Goebbels je osobně napomenul. Nacisté tak světu ukázali svou milou tvář. Ironicky doma v USA byla situace jiná. Například v Atlantě ani v nejliberálnějších jižanských novinách Constitution se neobjevila jediná fotografie hvězdy her Jesseho Owense ani jiných afroamerických sportovců.

Druhá otázka spojená s olympijskými hrami roku 1936 stojí: Měly se vůbec konat? Ze zpětného pohledu nám přijde opravdu paradoxní, že se tento sportovní svátek mohl odehrávat v nacistickém Německu. Že světová veřejnost se nechávala přivítat ústy Adolfa Hitlera, nad kterým otevřeně vlály vlajky s hákovým křížem. Přijměme to ale jako svědectví o době, která něco tušila, ale neviděla a nechtěla vidět. Ono ale ani nebylo tolik co vidět. Byl nacistický režim roku 1936 represivní? Ve smyslu omezování demokratických svobod a politické soutěže ano. Ale smutnou pravdou zůstává, že tímto měřítkem by neprošla velká většina pořadatelů světových sportovních akcí.

Nacisté v roce 1936 neměli na rukou tolik krve jako Peking roku 2022. Nevedli válku z pozice agresora jako Moskva v roce 1980. Rasová segregace a diskriminace zde byla skutečností, ale taková byla realita také ve Spojených státech (minimálně na jihu), které pořádali olympijské hry v roce 1932 v Los Angeles. Toto je doba, kdy jsou židé diskriminováni a vylučováni ze spolků. Což ani jim samotným nepřipadá jako něco nového pod sluncem. Hromadné vraždění přijde později. Stejně jako válka a ty nejhorší represálie. Toto je doba, kdy se státníci s Hitlerem na vrcholové úrovni baví jako rovní s rovným. Ještě o pár let později s ním budou podepisovat dohody ve jménu světového míru, jak tady v české kotlině bohužel dobře víme.

Na jakém základě tedy měli pořadatelé odebrat nacistickému Německu právo konat zde olympijské hry? Odpověď je jen jedna. Protože Němci navzdory svým slibům nedodržovali olympijskou chartu. Ta stanoví, že každý sportovec musí mít právo reprezentovat svou zemi. A židovští sportovci tuto šanci nedostali. Právě s tím se spojovali pokusy o bojkot her. Nacisté prohlašovali, že židovští sportovci nesplnili limity. Přestože ze sportovních spolků už byli židé dávno vyloučeni, reprezentovat Německo na olympiádě teoreticky mohli. Alespoň se mohli zúčastnit kvalifikačních soutěží. Výškař Gretel Bergmann v kvalifikaci zvítězil, a přesto na olympijské hry pozvánku nedostal. Německo tak nesplnilo slib, jaký na kongresu v Paříži roku 1933 dalo. A nedodrželo zásadní bod olympijské charty.

Měla se tedy olympiáda v Berlíně roku 1936 konat nebo nikoliv? Podle pravidel olympijské charty určitě ne. Její neúspěch nebo bojkot by nacistům asi rozpoutat druhou světovou válku nezabránil. Opusťme tedy s naším olympijským příběhem Německo. Vrátíme se sem do zcela jiných kulis za 36 let.

A jak probíhaly olympiády ve 20. letech si přečtěte zde.

(Spoiler: nacionalistické běsnění probíhalo i tehdy.)

ARNAUD, Pierre & RIODAN, James (ed.). Sport and International Politics. Routledge, 2003.

LENSKYJ, Helen. Inside the Olympic Industry. Power, Politics, and Activism. Routledge, 2000.

MARKOVITS, Aandrei S. & RENSMANN, Lars. Gaming the World. How Sports Are Reshaping Global Politics and Culture. University of Princeton, 2010.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Praha: Olympia, 1984.

RIPPON, Anton. Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936. BB art, 2008.

TOMLISON, Alan (ed.). National Identity and Global Sports Events Culture, Politics, and Spectacle in the Olympics and the Football World Cup. State University of New York Press, 2006.

WHANEL, Garry. Blowing the Whistle. Culture, Politics and Sport. Routledge, 2008.