Převeliká svatba byla, Ferdinand a Isabela. Španělský sňatek změnil svět

Psal se rok 1469 a na Pyrenejském poloostrově se schylovalo k události, která měla navždy změnit dějiny Španělska – a nejen jeho. Dva mladí panovníci Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilskáse brali. Na první pohled obyčejný královský sňatek, jakých byla v té době Evropa plná. Ale tato veselka vedla nejen ke sjednocení Španělska, ale také k vytvoření impéria, které se brzy rozprostře přes oceán. Ale abychom pochopili, proč byl tento sňatek tak důležitý, musíme se podívat hlouběji do historie obou rodů a na pohnuté dějiny Pyrenejského poloostrova.

Evropa a křesťanství, to nebyla vždy samozřejmá rovnice. Než se vůbec Ferdinand a Isabela narodili, Španělsko bylo po staletí rozděleno na dvě hlavní části: křesťanský sever a muslimský jih. Už v roce 711 se na Pyrenejský poloostrov vylodily armády Umajjovského chalífátu, muslimského impéria, které ovládlo téměř celý poloostrov. Tento nově dobytý region se stal známým jako Al-Andalus a byl po několik staletí jedním z center islámské civilizace, minimálně v Evropě. Muslimové vládli většině Španělska až do 11. století, kdy začala křesťanská rekonquista– dlouhá a krvavá série bojů, kterou vedla severní křesťanská království s cílem znovu získat ztracené území.

Rodiny Ferdinanda a Isabely hrály v této rekonquistě klíčové role. Ferdinand Aragonský pocházel z rodu aragonských králů, kteří po staletí bojovali proti muslimům na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Isabela Kastilská zase byla dcerou krále z Kastilie, což bylo jedno z nejmocnějších království v této oblasti a hlavní síla rekonquisty. Její rodina vedla boje proti muslimskému emirátu v Granadě, poslední baště muslimů v Evropě.

Sňatek Ferdinanda a Isabely v roce 1469 nepředstavoval romantické spojením dvou lidí, ale sjednocením dvou největších křesťanských království na Pyrenejském poloostrově: Aragonu a Kastilie. Tento krok byl prvním velkým milníkem na cestě k vytvoření jednotného španělského státu. Na druhé straně, Ferdinand a Isabela vládli ve vzácné shodě a jejich manželství bylo očividně i po lidské stránce dobré.

Oba panovníci byli charismatické a silné osobnosti, které se dokonale doplňovaly. Isabela byla nekompromisní a nábožensky horlivá královna, známá svou oddaností katolické víře a neústupností. Ferdinand, na druhé straně, byl pragmatičtější a politicky zdatný panovník, schopný vyjednávat a řešit konflikty diplomacií. Společně vytvořili neporazitelný tandem.

Krátce po svatbě se mladí panovníci zaměřili na dokončení rekonquisty, které už bylo na spadnutí – a v roce 1492, po desetiletí bojů, se jim podařilo dobýt poslední muslimské království Granadu, čímž byl celý Pyrenejský poloostrov znovu pod křesťanskou vládou. Sjednocené Španělsko se zrodilo.

Dokončení rekonquisty mělo však vedle triumfu i nečekaný vedlejší efekt: co s bojovníky, kteří nemají proti komu bojovat?Po staletí válčili křesťanští rytíři proti muslimským armádám. Nyní, když už nebylo s kým bojovat, hrozilo, že tato společenská třída začne dělat potíže. Možná chcete namítnout, že by se mohli usadit a začít pracovat, ale jsme v 15. století. A tito rytíři se nechtějí učit pracovat, vojenská aristokracie bojuje, nevydělává, a když se nemůže dostat ke kořisti, půjčuje si, žije na dluh a hoduje. V míru nepoužitelní, často druzí a třetí synové bez dědictví najednou neměli do čeho píchnout své ohromné meče.

Ferdinand a Isabela však měli naštěstí řešení. Jakmile skončila válka na domácí půdě, rozhodli se využít rytířů jinak: začali financovat zámořské výpravy. V roce 1492 podpořila Isabela ambiciózního janovského mořeplavce Kryštofa Kolumba, který se vydal hledat novou cestu do Indie – a místo toho objevil Ameriku. Tím se Španělsko dostalo do centra zámořských objevů a stalo se jednou z nejmocnějších říší na světě. Pro rytíře, kteří by jinak hrozili destabilizovat zemi, se otevřely nové příležitosti v Novém světě, kde mohli uplatnit své vojenské schopnosti při dobývání a kolonizaci. V tomto podniku hrála hlavní roli Isabela, Ameriku, zcela nový svět, viděla jako příležitost pro křesťanstvo začít znovu a ona bude u toho. Měla plán na vytvoření čisté křesťanské společnosti, proto také ve svých pozdějších dekretech pro Nový svět zdůrazňovala, že domorodci, kteří konvertují ke křesťanství, mají mít stejná práva jako Španělé. Tím se vytvořila unikátní kultura Latinské Ameriky, syntéza evropského baroka a místní svébytné kultury, kterou tam v architektuře a umění můžete pozorovat dodnes.

Potomci těch, kdo měli jako první tu čest setkat se s dobyvateli, ovšem nic takového pozorovat nemůžou. Před tím, než Isabela oznámila tento vznešený záměr, poslala do Ameriky právě ony problematické bojovníky, Cortéz a Pizzaro byli jen jedněmi z nich a sobě podobných měli plné lodě. Ti, spolu s virem neštovic a dalších nemocí, které populace Amerik neznala, některé oblasti doslova vylidnili. Španělsko mělo ale klid a do země proudilo bezprecedentní bohatství, které mělo zafinancovat vznik impéria. Bez nadsázky můžeme říct, že domorodí obyvatelé Amerik zaplatili vznik státního útvaru, který střední Evropu ovládal do roku 1918.

Ferdinand a Isabela byli také mistři ve sňatkové politice a jako takoví si dobře rozuměli s jiným sňatkovým šachistou, rakouským a burgundským (Burgundsko získal sňatkem, jak jinak) a římským císařem Maxmiliánem I. Habsburským. S Maxmiliánovým jediným synem Filipem zvaným Sličným se oženila jejich dcera, dědička obou království Johana zvaná Šílená.

Filip se nikdy králem Španělska ani císařem nestal, zemřel příliš brzy. Filip byl netradiční Habsburk mimo jiné tím, že svou ženu často a veřejně podváděl, to Habsburkové tradičně nedělali. Johana byla netradiční královská manželka mimo jiné v tom, že veřejně a hlasitě žárlila, místo aby tiše trpěla a shovívavě se usmívala. Také proto se už za Filipova života o ní šuškalo, že je šílená. Že Johana není tak úplně normální (a její duševní nemoc se bude v habsburském rodě projevovat na několika dalších jedincích) se projevilo po Filipově smrti, kdy se odmítala mrtvého těla vzdát a tvrdohlavě s ním (v horkém španělském létě) objížděla leníky a nutila je s ním večeřet.

Ale zpět k tomu impériu. Než Filip zemřel, zplodili spolu několik dětí, mimochodem dva syny Karla a Ferdinanda. Karel se stane císařem a španělským králem a Ferdinand se stane českým a uherským králem a později císařem. Z Karlovy španělské linie budou Habsburkové vládnout Pyrenejskému poloostrovu a přidruženým enklávám (včetně těch za oceánem) do 18. století, z Ferdinandovy linie budou vládnout Podunajské monarchii do roku 1918. Veškerou politiku obou linií budou španělští králové financovat ze studnice amerického zlata, dokud tato nevyschne, a po následujících 200 let se budou zdát neporazitelní (až na střetnutí s Turky).

Řeknu vám, kdybych byla svatební koordinátorka, na téhle svatbě bych chtěla být.

Franco Cardini, Evropa a Islám, NLN 2004.

Josef Janáček, Století zámořských objevů, Orbis 1959.

Ferdinand Seibt, Karel V., Ikar 1999.

Carlos Seco Serrano a kol.: Dějiny Španělska, NLN, 2007.