Článek
Maniodepresivní psychóza: Genetická zátěž Habsburků
Rudolf zdědil vážnou duševní chorobu, pravděpodobně díky svým genům. Genetická predispozice, kterou v rodině zanechala jeho prababička Johana Šílená, v kombinaci s jeho citlivostí, vyústila v těžkou maniodepresivní psychózu, která ho sužovala po většinu života. Časté epizody paranoidních stavů, střídání melancholie a mánie spolu s úzkosti ho zcela pohltily, až ve stáří přerostly ve schizofrenii.
Trauma z dětství: Bigotní výchova na španělském dvoře
Jako mladík byl Rudolf poslán na výchovu do přísně katolického Španělska, kde vládla strohá disciplína a rigidní náboženské hodnoty. Jeho matka, velmi přísná a chladná, a velmi intenzivně prožívala svou katolickou víru. Totéž očekávala od syna už od útlého věku. Mladý arcikníže vyrostl v prostředí, kde nebyl žádný prostor pro projevy emocí, což zásadně poznamenalo jeho psychiku. Španělská výchova totiž byla i na poměry raného novověku opravdu extrémně svázaná s rituály, přísná a rigidní.
Šílená rodina: Ambiciózní bratři a všeteční příbuzní
Jeho problémy však nespočívaly jen v jeho hlavě – jeho rodina byla sama o sobě zdrojem nekonečných dramat, takže s tou paranoiou nebyl vždy daleko od pravdy. Mladší bratr Matyáš neustále usiloval o Rudolfův trůn, až ho nakonec sesadil. Císaře tlačili také další příbuzní, kteří mu nejen radili, ale často do jeho vlády zasahovali. Neustále se ptali, kdy se ožení a zplodí dědice, případně, kdo po něm bude dědit. Ze svého španělského bezpečí mu diktovali, jak má zacházet se svobodomyslnými Čechy, bouřícími se Uhry a nekatolickými stavy, které si zvykly podílet se na vládě s panovníkem a samy rozhodovat v otázce víry svých poddaných.
Absolutistická výchova vs. středoevropská realita
Španělský dvůr ho ale připravil na vládu jiného typu než na tu, jakou vyžadovala realita ve střední Evropě. Zatímco španělský král vládl absolutisticky, Rudolf přišel do zemí, kde byla moc rozdělena mezi krále a šlechtu. České stavy, stejně jako říšská knížata, očekávaly náboženskou toleranci a respekt ke svým politickým právům, což bylo pro Rudolfa naprosto cizí a už od mladého věku v tom musel umět manévrovat. Spolu s psychickou nestabilitou to pro něj byla velmi nekomfortní situace. Neustále se cítil pod tlakem.
Portrét Rudolfa II. od Aegedia Sadelera (zdroj Wikimedia Commons)
Politické problémy a náboženské napětí
Rudolfova vláda byla neustále narušována vnitřními i vnějšími konflikty. Turci tlačili na východní hranice říše, zatímco náboženské rozdělení v Evropě vytvářelo napětí, které brzy vyústilo ve třicetiletou válku. Rudolf nebyl schopen zvládat tlak a jeho neschopnost rozhodovat nakonec vedla k tomu, že ztratil podporu i mezi vlastními poddanými.
Rudolf II. tak zůstává fascinující postavou – politicky neúspěšný panovník, trpící psychickými problémy, který si nikdy nedokázal poradit s realitou světa, do kterého byl vržen.
Kdo ale dodnes bude Rudolfa milovat, jsou historici umění a vědy, protože na svém dvoře vytvořil obrovsky plodné prostředí pro malíře, sochaře, alchymisty, různé kejklíře, ale i seriózní vědce, které štědře podporoval financí i zájmy a lákal je do Prahy. A také Pražané, protože za Rudolfovy vlády se z Prahy stalo centrum Evropy. Co na tom, že sem v podstatě utekl před mocichtivými příbuznými, díky němu máme Rudolfínskou Prahu a alchymistická tajemství.
Vzpomeňme si tedy na Rudolfa, až na nás padne podzimní deprese. Každému pomůže, když ví, že na tom byl někdo někdy o tolik hůř.
Zdroje:
Robert J. W. Evans, Rudolf II. a jeho svět, Mladá Fronta, 1997.
Jiří Just, 9.7.1609 - Rudolfův majestát: světla a stíny náboženské svobody, Havran, 2009.
