Sámova říše. Proč se o tom pořád dokola učíme?

Jmenoval se Sámo. Byl to Frank a do střední Evropy přišel jako obchodník kolem roku 623. To je však vše, co o něm víme. Nemůžeme ani s jistotou říci, s čím obchodoval. Historici se domnívají, že mohl od Slovanů nakupovat luxusní zboží od Avarů nebo granáty, unikátní krvavě červené drahokamy z Čech. Nicméně Sámo byl autoritativní osobností zběhlou v obchodu a zřejmě i ve válčení, protože Slované si ho zvolili za svého vůdce.

Slované v oblasti budoucí Sámovy říše se v danou chvíli nacházeli ve složité situaci, protože stále žili pod nadvládou pomalu upadající moci kočovných Avarů. Po společně prohrané bitvě pod hradbami Konstantinopole ztratili víru v nepřemožitelnost svých ujařmovatelů. Náčelníci navíc po této ostudné porážce potrestali do poslední chvíle věrně bojující Slovany, kteří se cítili zrazeni.

A nejvíc reptali poloviční Avaři. Byli to synové avarských otců a slovanských matek. Avaři se ke Slovanům chovali jako k podlidem; pokud si vzali slovanskou ženu za konkubínu, děti vzešlé ze sňatku zůstávaly Slovany, a tedy podlidmi. Své místo v avarské společnosti si mohli vydobýt pouze Avaři čisté krve. Teď se synové avarských otců a slovanských matek vzbouřili. K jejich vzpouře se přidali další Slované, a právě v té chvíli přišel do země Sámo.

Asi nikdy nepochopíme, proč si vzbouřenci vybrali právě Sáma, aby je proti děsivým Avarům vedl. Zpočátku šlo o to, aby poloviční Avaři získali práva, o nichž se domnívali, že jim náleží. Po sérii vítězství však začali vzbouřenci doufat v do té doby nemyslitelné.

Co kdyby se jim podařilo osvobodit se od Avarů jednou provždy?

Doba se zdála být příhodná. Avarský chanát utrpěl pod Konstantinopolí porážku, jejich slovanští poddaní utíkali a jejich politické struktury byly otřeseny v základech. Nomádské státy si zakládají na úspěchu; přijdou-li porážky, kolo moci se musí otočit. A jak se otáčí, může z toho profitovat někdo jiný. To se stalo Slovanům pod Sámovým vedením.

Když se Slované osvobodili z avarského jha, jmenovali Sáma králem. Ten korunu přijal. Jenže v dané oblasti nebylo úplné mocenské vakuum, zálusk na úrodnou Panonii si dělala rozpínavá Francká říše.

Sámo byl dost chytrý na to, aby si uvědomil, že Frankům a franskému králi se představa slovanského krále hned za jejich hranicemi nebude líbit. Až dosud si Frankové Slovanů téměř nevšímali. Byli majetkem Avarů a nikdo nechtěl mít s Avary potíže. Ale po vyhnání Avarů by Francká říše mohla Slovany pohltit. Franští králové totiž nikdy nepovažovali své hranice za konečné tak, jak byly. Slovanské země ve střední Evropě by chtěli začlenit do své říše. A teď tu byl král, s nímž by se měli smířit. To mocní Frankové nemohli tolerovat.

Stojíme na přelomu slovanských dějin. Dosud to byli Slované proti Avarům nebo Byzanci. Od nynějška to budou, přinejmenším ve střední Evropě, Slované proti Germánům.

Franskému králi Dagobertovi (asi 603–639) se představa krále na bývalém avarském území jistě nelíbila. Přál si mladý stát co nejdříve zničit. Jako záminku k vojenskému tažení si vybral nešťastnou událost. Na Sámově území byla přepadena, oloupena a zavražděna skupina franských kupců. Dagobert vyslal za Sámem vyslance, který požadoval náhradu škody a přijetí Dagoberta za lenního pána. K vyslancovu překvapení Sámo souhlasil.

Slovanský král ovšem prohlásil, že si přeje žít se svým mocným sousedem v přátelství. Vyslanec prokázal chabé diplomatické schopnosti a odpověděl se zjevným opovržením:

„Křesťanský král se s pohanskými psy nepřátelí. Jediný způsob, jak jednat s pohanským psem, je přinutit ho k poslušnosti.“

Sámo se údajně usmál a odpověděl: „Slované jsou možná v očích tvého boha jen psi. Psi ale koušou.“

Tak začaly vojenské přípravy a u neznámo kde ležícího Wogastisburgu Slované vojsko krále Dagoberta porazili. Podle kronikářů ani k bitvě nedošlo, král viděl opevnění a početné vojsko, pochopil, že Slovany podcenil, a s ostudou odtáhl.

Od té chvíle panoval mezi Sámovou říší a Dagobertem ostražitý mír. Od tohoto památného okamžiku vládl Sámo své říši dalších 35 let. Údajně měl 12 manželek, 25 synů a 15 dcer. Po jeho smrti se říše rozpadla.

Sámova říše ve středoevropské národní paměti vyčnívá kvůli konfliktu s germánským kmenem. Germáni (Frankové) si chtěli Slovany podrobit, ale Slované to odmítli a zvítězili. Mocní Frankové museli uznat jejich moc. A jelikož české dějiny se od doby Františka Palackého vykládají jako odvěký souboj Slovanů s Němci, nemůžeme tento moment opomenout. Mnoho podobných nemáme.

Děti na základních školách v Česku a na Slovensku se tak učí o Sámovi a jeho říši. Jediný problém je, že nevíme, kde přesně říše byla. Především nemůžeme lokalizovat Wogastisburg; současní historici ho umisťují někam na břehy řeky Dyje na jižní Moravě. Centrum Sámovy říše muselo být někde na hranicích s avarským chanátem na dnešním jižním Slovensku nebo v severovýchodním Rakousku.

Sám Sámo zemřel v klidu mezi lety 655 a 660. Jeho říše nepadla při nějakém dramatickém krachu. Sámova říše nebyla ničím jiným než volnou konfederací kmenů vytvořenou za jediným účelem. Chránit kmeny před Avary na jedné straně a Franky na straně druhé. V druhé polovině sedmého století se avarský chanát otřásal občanskou válkou a nikomu nehrozilo žádné nebezpečí. Francká říše měla své vlastní problémy a Slovany neobtěžovala.

Sámova říše sloužila tedy jako ochranný deštník, který umožňoval kmenům usazovat se a pokojně se vyvíjet v oblasti. Nyní, když obě strany, Avaři i Frankové, začaly respektovat, že ve střední Evropě žijí Slované, mohly si kmeny v klidu jít svou vlastní cestou. Tak se na tomto území vytvářela časem nová kmenová společenství, Slované zakládali osady a jejich elity bohatly na loupeživých výpravách za hranice, kde slábnoucí Avaři už nedokázali své ohromné (většinou nakradené) bohatství uchránit. Tak vznikla Velká Morava, později české knížectví a mnohem později polské piastovské panství.

Jarmila Bednaříková: Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové, Vyšehrad, 2006.

Barbora Jiřincová: Slavic Ancient Origins, Flame Tree Publishing, 2024.

Michal Lutovský , Naďa Profantová, Sámova říše, Acadmia, 1995.