Sexismus v Trojské válce aneb: Řecké mýty komolím, myslím, že jim rozumím

„Mám nápad na parádní úvodní scénu, mám to přesně v hlavě, poslouchej,“ scenáristův hlas sršel nadšením. „Ona na něj mrkne. Jen jemně, její pohled slibuje noc plnou vášně.“

Scénárista se zasnil a zmlkl. Historik se naopak probral a zaraženě se zeptal: „Kdo zažije noc plnou vášně?“

„Helena a Paris, samozřejmě,“ scenárista vypadal zmateně. „Děláme snad na filmu o trojské válce, ne?“

Historik jen pozvedl obočí, zatímco jeho přítel pokračoval.

„Už vím, jaká herečka by měla hrát Helenu. Přemýšlel jsem o Sharon Stone.“

„Sharon Stone jako Helena Trojská?“ historik se zamračil.

„Jo,“ pokračoval scenárista. „Chci mezi nimi od první vteřiny budovat sexuální napětí. Jako v Základním instinktu, jen v tógách.“

„Řekové v roce 3600 př. n. l. nenosili tógy.“

„Ty jsi tady historik. Ty řeš detaily,“ mávl rukou scenárista. „Ale nekaž ten příběh.“

To ty ho kazíš, pomyslel si historik. Ne poprvé. Už teď litoval, že tu zakázku vzal. Ale člověk se musí nějak uživit – a univerzitní plat rodinu neuživí.

„Hele, Honzo,“ povzdechl si scenárista a najednou zněl téměř provinile. „Já vím, co si myslíš. Říkal jsi mi to milionkrát. Ale tvoje verze… Na to se nikdo koukat nebude. Parida by nesnášeli. Unést ženu proti její vůli, znásilnit ji jenom proto, že může? To hrdinové nedělají.“

„Ti antičtí ano,“ odpověděl historik. „A lidé je za to milovali. A mimochodem, Homérův příběh nemá s láskou nic společného. Je to válečný epos, kde se profesionální vojáci navzájem masakrují. To je přece akčňák jak Brno, proč to nestačí?“

„Já vím, tys mi to říkal, Gregu. Ale to možná fungovalo tehdy. Dnešní publikum ani Homéra nezná. Ve škole se učí pohádky o tom, jak válka o Tróju byla bitva o lásku krásné ženy. A hrdina musí umět víc než sekat hlavy mečem, mít charakter, ochraňovat slabé a utlačované. Chtějí ten příběh. Zaplatí za něj. Tak měj rozum a nemotej se nám do toho. Navrhni si kostýmy a nech nás pracovat, jo?“

Historik si znovu povzdechl. Homér by mu asi odpustil – taky byl pohádkář, žádný vědec. Ale Honza litoval těch skutečných lidí, jejichž životy v těchto mýtech zůstaly bez jména. Těch žen, jejichž verzi si nikdo nikdy neposlechne.

Historici netrpí u historických filmů proto, že tvůrci mění data, jména nebo zrychlují běh událostí. To se dá přežít a v rámci vylepšení děje, aby lépe běžel, to i oceníme. Nás ale bolí, když vidíme postavy z historických spisů, jak mluví a jednají způsobem, který jim nikdy nebyl vlastní.

Tak si pojďme připomenout příběh největšího hrdiny starého Řecka a zkusme pochopit, co nám vlastně říká.

Ocitáme se na pobřeží dnešního Turecka – před hradbami Tróje. Spojené řecké vojsko pod vedením krále Agamemnóna přišlo město dobýt. Agamemnón ho chtěl pro sebe. Jeho bratr Meneláos chtěl zpět svou ženu Helenu, kterou mu odvedl trójský princ Paris – poté, co mu ji bohyně lásky Afrodita slíbila výměnou za jablko pro nejkrásnější bohyně.

Nikdo se Heleny na názor neptal. Homér jí dokonce vkládá do jejích úst repliku, ve které Afroditu prosí, ať jí dovolí vrátit se zpět k manželovi. Afrodita její prosby nemilosrdně odmítne a hrozí nešťastné Heleně pomstou, pokud se bude protivit boží vůli. K této scéně dochází tehdy, když Afrodita nabádá Helenu, aby šla jejího oblíbeného hrdinu Parida potěšit do ložnice, a Helena nechce, chce domů k manželovi.

Pokud hledáte nejnešťastnější postavu příběhu, je to právě Helena. Tedy – kromě desítek tisíc dalších žen, jejichž muži na bojišti padli, nebo je Řekové je odvedli do otroctví.

Na začátku Homérovy Iliady se Řekové nacházejí v zoufalé situaci. Bohové určili, že nemohou zvítězit bez Achilla, největšího z hrdinů. Ten ale odmítá bojovat.

Proč? Protože se urazil. Agamemnón mu sebral jeho kořist. Ano, takto se to píše doslova – kořist. A že kořistí v dané chvíli míní básník živou dívku z masa a kostí, to je detail. Dotčená dívka jménem Bríseis byla Achillova válečná kořist a odnětí kořisti byla největší veřejná potupa. Když Agamemnón Achillovi Bríseis sebere, Achilles pláče, ale ne pro lásku, ale pro tu potupu.

Zapomeňte na romantickou filmovou scénu, kde se Brad Pitt zamiluje do své krásné otrokyně. Homér žádnou romanci nepopisuje – nebylo proč. Dívka jménem Bríseis byla prostě součást lupu. A řecké válečné právo přesně určovalo, jak se s lupem nakládá.

Tróju chránily neproniknutelné hradby, a tak se Řekové uchýlili k obvyklé taktice. Vypalovali okolní vesnice, rabovali a brali otroky, většinou spíš otrokyně. Každý si pak podle zásluh odnesl svůj podíl – věci i lidi. Ty ženy byly samozřejmě předtím svobodné, nejednalo se o otrokyně. Měly otce, bratry, manžely – všechny zabili Řekové.

Achilles, nejsilnější z válečníků, dostal největší podíl z kořisti. V tomto podílu se nacházela i Bríseis. Homér nám neříká, co si o svém majiteli myslela. Ale jednou zmiňuje, že viděla všechny své bratry i manžela padnout mečem Řeků. Můžeme si tedy leccos domyslet.

Jenže král Agamemnón se dopustil zásadní chyby. Unesl dceru kněze boha Apollóna, a když mu její otec přinesl za dceru výkupné, vyhnal ho. Otec se obrátil na Apollóna – a ten se rozzuřil. Vyslal na řecké vojsko smrtící nemoc, která je kosila jednoho po druhém.

Jediný, kdo navrhl, že na vině je možná král Agamemnón a že by měl ve jménu záchrany svých mužů dívku propustit, byl Achilles. Agamemnón nakonec poslechl – ale vztek si vybil na tom, kdo zpochybnil jeho autoritu. Vzal Achillovi jeho kořist – Bríseis. Ne proto, že by ji chtěl. Ale aby Achilla veřejně ponížil.

A Achilles? Ten si zalezl do stanu a přestal bojovat. Požádal svou matku, mořskou bohyni Thetis, aby u Dia zařídila pomstu. A protože Thetis měla u vládce bohů slovo, Zeus vyhověl: nechal Řeky prohrávat, umírat a trpět.

Celou dobu je Bríseovna jen „věc“. V tomto příběhu nejde o lásku, ale o uraženou čest. Achilles neplakal nad ztrátou milované, ale nad potupou. Vzít válečníkovi kořist znamenalo zpochybnit jeho slávu – a to byla smrtelná urážka.

Tenhle příběh není hezký a do kin se nedostane. Ale osvětluje něco zásadního o vztazích mezi pohlavími v archaickém Řecku. O něčem, co nechceme vidět – protože nás to uráží a naše hrdiny proměňuje v nelítostné sexuální predátory. Kdyby se filmový Achilles choval jako ten skutečný, nepomohl by mu ani Brad Pitt. Ale taková byla doba, nelítostná, krutá.

Zdroje a další čtení:

Bojíte se Homéra? Zkuste ho poslouchat. Zaručuji, že v dobrém podání to bude skvělý zážitek. Ona totiž Ilias nikdy nebyla psána tak, aby si ji někdo potichu v pokojíčku četl.

Nebo sáhněte rovnou po satirickém podání Stephena Frye.

Samozřejmě nemůžu opomenout zásadní knihy k četbě o starověkém Řecku:

Z beletrie doporučuji Madelaine Miller a Achilleovu píseň. Ano, je to gay romance, ale pochopení role bohů v antické mytologii a jejich velmi citlivé, netradiční zapracování do děje mě uchvátilo: