Svatý Václav. Ze světce kolaborantem. Česká státnost a náš patron v paměti

Ráno 28. září. Kníže Václav se s několika družiníky prodírá ranní mlhou. Václavovi je líto jeho společníků, krhavýma očima mžourají na cestu, viditelně trpí. Včerejší hostina s bratrem Boleslavem byla veselá. Václav alkoholu neholduje, pije střídmě, ale neupírá světské radosti ostatním. Teď míří ke kostelu Svatých Kosmy a Damiána na bohoslužbu. Václav ví, že jeho družiníci by se radši váleli v posteli, ale jen ať jdou pěkně s ním. Hříchů mají na srdci i po včerejšku dost.

V mlze za sebou Václav zaslechne kroky. Pokrčí rameny. Tady je ve svém, nemá se čeho bát.

Kroky se blíží a zrychlují. Že by někdo tak spěchal na mši? Těžko, Václav bývá v kostele mezi prvními.

Netřeba se obávat, má s sebou početnou družinu. Ohlédne se, posoudí unavené pohledy svých společníků, kteří očividně ještě nic neslyší. Povzdychne si, položí ruku na jílec meče a jde dál. Ať těžký dupot bot za jeho zády znamená cokoliv, Bůh nepočká, děj se jeho vůle. Je čas jít na mši…

Toto by se mohlo odehrát na dnešní datum před 1088 lety, pokud by legendy byly pravdivé. Jenže ony asi nebyly. Možná ani to číslo nesedí. Takovýto Václav ale žije v národní paměti. Jeho zavraždění si dnes připomínáme na Den „české státnosti“.

Odpovězme si tedy nejdřív, proč státnost, proč Václav, a poté se podívejme podrobně na Václava samotného.

28. září slavíme Den české státnosti. Do sbírky zákonů se tento den dostal roku 2000. Víme vůbec, co to je, ta státnost?

Proč se ale Den české státnosti slaví právě 28. září na den zavraždění svatého Václava? Nevyjádřili snad Češi svou vůli ke státu jako ke svému lépe o měsíc později?

Svatý Václav je patronem české země. Nebylo tomu tak od nepaměti, ale rozhodně dost dlouho na to, aby se tato skutečnost vryla do národního srdce. Ne nadarmo je to právě on, kdo ve všech cimrmanovských hrách předsedá české nebeské obci. Ať už jako přednosta Blaníku, nebo jako vedoucí české nebeské komise.

Svatý Václav už od středověku představoval nesmrtelného vévodu, který světským vládcům svou moc pouze propůjčuje. Čeští králové to vyjadřovali v korunovačním aktu a přijetím svatováclavské koruny. Česká knížata nastolením na stolec. My dnes vyjadřujeme svou loajalitu ke svatému Václavu také. Kdykoliv se národ cítí nesvůj, shromáždí se u Myslbekova pomníku na Václavském náměstí.

Lze říci, že ve 20. století se Václav jako nosná idea českého státu potvrdila. Jak máme ale jako učitelé nebo rodiče vysvětlit dětem, že si Václava připomínáme ne na jeho narozeniny, ale v den podlé, odporné a hnusné vraždy?

Když se ve středověku někdo narodil „na Václava“, zavládl trochu zmatek. V liturgickém kalendáři se totiž slavily svátky dva: narození a zavraždění. My si dnes připomínáme jen tu druhou skutečnost. Proč?

Protože pravým tvůrcem českého státu nebyl sám Václav, nýbrž údajný bratrovrah Boleslav. Právě tento kníže začal s budováním domény a spolu se svými dědici položil základy, na kterých Přemyslovci postavili středověký stát.

Už za Václavova života spolu vedli bratři spor o to, jak se postavit k nově vznikající středoevropské mocnosti – budoucí otonské Svaté říši římské (národa německého bude přidáno až v 19. století). Boleslav se chtěl králi Jindřichu Ptáčníkovi postavit hned. Václav ale chápal, že přemyslovská moc v zemi zdaleka není tak stabilní, aby si mohl dovolit válku. A tak zvolil cestu podvolení se a placení tributu.

Po Václavově násilném skonu nastoupil na knížecí stolec jeho bratr Boleslav. A hned se jal prosazovat svou politiku síly vůči říši. Hle, uspěl. Znamená to, že Václav byl zbabělec a Boleslav měl pravdu? Ne tak docela. Boleslav měl totiž ohromné štěstí. Krátce po krvavé neděli ve Staré Boleslavi zemřel římský král Jindřich Ptáčník. A jeho nástupci udělali to, co nástupci v raném středověku dělají. Pustili se do boje o nástupnictví. Boleslav měl dost času upevnit přemyslovskou moc v Čechách a vůči říši se dostatečně vymezit.

Nový kníže Boleslav se do toho obul. Dobyl Slezsko a část Moravy. Podmanil si odbojná česká knížátka, zboural jejich hrady, vystavěl nové a dosadil tam sobě věrné kastelány. Co víc, zasloužil se spolu s dcerou Mladou o vznik českého biskupství, abychom kromě světského centra měli i to církevní. Zařídil všem dcerám vlivné manžely a politická spojenectví. To všechno musel nějak zaplatit.

Boleslav se vydal na kořistnické výpravy na východ k velké radosti dřív odbojných českých knížat. Válčení za vznikajícími hranicemi je zaměstnalo a velmi bavilo, takže si získal jejich věrnost. Mohli si totiž nahrabat také.

Nejvýnosnější artikl v mezinárodním obchodě v 10. století představovali otroci. Na trhu v córdobském chalífátu (dnešní Španělsko) se totiž blond dámy a silní slovanští pánové prodávali za desetinásobek středoevropské ceny. Křesťanský panovník musel respektovat církevní zákaz prodávat křesťany do otroctví. Proto pořádal výpravy na východ: pochytané pohany pohanům prodávat směl, to církvi nevadilo. Boleslavovi kořistníci v jednu chvíli stáli dokonce u hranic Kyjevské Rusi. Takto nám naši východní sousedé vlastně zafinancovali vznik státu.

Protože právě tady vzniká český stát. Teprve teď čeští velmožové přijímají, že přísluší k nějakému státu ovládanému z pražského centra jedním knížetem a vedeným jednou ideou.

Kořistnická výprava a bohatství dovede utužit věrnost středověkých velmožů víc než cokoliv jiného. Ale kouzlo trvá, jen dokud se dukáty sypou a otroci cupitají. Boleslav myslel dál. Má-li mladý stát přežít jeho skon, musí ho upevnit také ideologicky.

Každý stát potřebuje ideu, se kterou se jeho příslušníci ztotožní. Jaká je idea našeho státu? Ať už měl Boleslav na rukách bratrovu krev, nebo ne, projevil politickou genialitu a začal budovat Václavův kult. Český stát tak získal nového světce, příslušníka vládnoucí dynastie. Knížete, který usedl na kamenný stolec propojený s pohanským kultem, na místě onoho pohanského kultu vystavěl křesťanský kostel, a tak si symbolicky podmanil také pohanské vladařské tradice. Už za Boleslavovy vlády začal Václavův druhý život jako nebeského vévody české země.

S touto základnou se Boleslav postavil novému králi/císaři Otovi. Prohrál, ale se ctí. A stal se pro říši nikoliv poddaným, ale spojencem. Hodnotným spojencem, který se s Otou účastnil třeba kampaně proti Maďarům a slavné bitvy na Lechu. Po Václavově smrti tak jeho bratr propojil všechny aspekty, které stát potřebuje, abychom mohli hovořit o státnosti:

Dějiny českého státu tady začínají. Hranice se budou posouvat. Dynastie se budou měnit. Dokonce mocenské centrum se občas přesune, ale státnost zaštítěná svatým Václavem zůstane.

Svátek svatého Václava slavíme od roku 2000. Proč až tehdy?

Dne 28. září slavíme vznik české státnosti, 28. října slavíme vznik československého státu. Proč to nemůžeme spojit? Klíč se nachází právě v první republice. Masarykovská politika si s katolickou tradicí moc nerozuměla. Katolická církev tvořila oporu habsburské monarchie. Masarykova prvorepubliková idea byla nesena protestantstvím, husitstvím a odporem proti všemu katolickému a monarchistickému. A právě ono katolické a monarchistické se shromáždilo kolem svatého Václava. První republika si tak se svatováclavskou úctou (která ale i tehdy žila v myslích českých občanů) nevěděla rady.

Pak přišla druhá republika, kde se právě katoličtí intelektuálové vymezili proti masarykovské politice a mávali svatováclavskou korouhví. Jenže mnozí z nich to dopracovali k antisemitismu a kolaboraci. Po roce 1939 přišly ještě temnější časy. Svatováclavská orlice se stala nejostudnějším vyznamenáním. Pro Němce byl Václav tím moudrým politikem, který pochopil, že jediná cesta pro Čechy je podmanění se německé nadvládě. Tak ho prezentovali a jeho kult zdiskreditovali. Ani za to první, ani za to druhé kníže Václav skutečně nemůže.

Také roku 1993, když se řešil státní svátek, stála svatováclavská tradice proti prvorepublikové. Debatovalo se, který den se bude slavit vznik českého státu. Kdy se Čechové rozhodli pro svůj stát? 28. září, nebo 28. října? Tehdy zvítězil říjen.

Zářijový státní svátek byl roku 2000 do kalendáře přidán tak nějak navíc, spíš aby občané měli v babím létě trochu víc volna. Málokdo z poslanců se tehdy zamyslel nad tím, co to je ta státnost. Lidé stejně jezdí na dovolené „okolo Václava“.

Tak proto slavíme Den české státnosti 28. září. Ale upřímně řečeno, pokud státnost je tíhnutí obyvatel ke státu jako ke svému, slavíme ho pokaždé, když toto tíhnutí vyjádříme činem. Kdy to je? Když vstaneme při státní hymně nebo dojdeme zodpovědně k volbám?

Za sebe slavím Den české státnosti každý rok, když odevzdávám daňové přiznání. Je to trochu smutná oslava, ale Václav by od svých poddaných také nějaký desátek očekával.

Začali jsme od konce. Od druhého života. Teprve teď se podívejme na stoličku skutečnému Václavovi. Protože, zcela upřímně, realita není pro historickou paměť ani podstatnou, a už vůbec ne překážkou.

Svatý Václav totiž možná stojí na náměstí všem hrdě na očích. Ale s naprostou jistotou o něm můžeme říct pouze to, že žil.

Nesmějte se, ono to totiž v tomto období není málo. Pokud by se kníže Václav ohlédl zpět v čase na své předky, jen dvě generace před ním by se takovým luxusem mohly pochlubit.

Datum narození, jak už to tak bývá v raném středověku, pouze odhadujeme. Obecně, čím dál zpět v čase jdeme, tím hůře se dohledává rok narození. Zato datum úmrtí většinou známe. Je to proto, že děti byly křehké bytůstky, které se v raném středověku málokdy dožily dospělosti. Datum narození se tak často ani nezapsalo, rozhodně nedochovalo.

Zato úmrtí panovníka se označilo v análech pečlivě. Znamenalo mimo jiné nástup nového vládce. Svatý Václav se pohybuje ale v tak mlhavém období dávnověku, že ani datum úmrtí není stoprocentně jisté.

Kníže Václav byl s pravděpodobností hraničící s jistotou zavražděn ve Staré Boleslavi. Tradice tvrdí, že vraždu si objednal jeho bratr Boleslav, některé záznamy ho přímo kladou mezi pachatele. Středověcí kronikáři si jsou jistí. Dnešní historici tuto jistotu nesdílí. Každopádně právě mladší bratr Václava na knížecí stolec po památné boleslavské vraždě nastoupil a po něm vládli jeho potomci. Rozhodně tedy na skonu bratra vydělal.

O životě svatého Václava vypráví hned několik zdrojů. Problém je v tom, že všechny pochází z doby pozdější, a hlavně všechny sledují své vlastní cíle. Žádný z nich nemůžeme označit za objektivní. V první řadě to jsou legendy. Právě legendy, jmenovitě Kristiánova legenda, představují nejvěrohodnější zdroj informující o počátcích Přemyslovců u nás. Především proto, že vznikaly v 10. století, tedy brzy po událostech, které popisují. Jenže legenda je specifický literární žánr. Legenda má za úkol vyprávět o světci tak, aby věřící inspirovala k následování jeho zbožných činů. Má přesně danou strukturu a obsahuje mnohé formule a klišé, které se v textech opakují.

Kronikář Kosmas se o svatém Václavovi samozřejmě také zmiňuje, ale ani Kosmovi nemůžeme věřit všechno. Středověký kronikář se nesnažil objektivně popsat historii. Jeho kronika je v podstatě ideologií vládnoucí dynastie. Dílem, které geniálním způsobem obhajuje nárok Čechů, a především české vládnoucí vrstvy, tedy Přemyslovské dynastie, na vládu v Čechách.

Jestliže nemůžeme věřit jednotlivým zdrojům, můžeme věřit závěrům, k jakým dojdeme, když je porovnáme. Když vedle nich postavíme archeologické nálezy a třeba i antropologické zkoumání, kterému podrobil ostatky prvních českých vládců Emanuel Vlček.

Když Václavův otec zemřel, nebyl budoucí kníže plnoletý. Proto za něj vládla jako regentka matka Drahomíra. Mezi Drahomírou a Václavovou babičkou Ludmilou propukl spor, patrně právě o regentství, ale také o vliv na oba chlapce. Ludmila byla zavražděna. Když Václav dosáhl plnoletosti, ujal se vlády, ale jeho matka se vlivu nechtěla dobrovolně vzdát. Musel ji tedy dát uvěznit. Nic z událostí v tomto odstavci nepovažujte za něco neobvyklého. Krvavé spory o regentství končící vraždou nebo uvěznění vlastní maminky či jiného člena rodiny v cestě za vládou, to jsou běžné kratochvíle mocných v raném středověku.

Václav se ujal vlády v Čechách, které zdaleka nebyly jednotné. Knížecí autoritu neustále někdo zpochybňoval. Václav pokračoval v upevňování vlivu pražského centra nejen s mečem v ruce, ale také prosazováním křesťanství. Na pražském pahorku nechal postavit nejvýznamnější kostel v 10. století. Václav nebyl první, kdo nechal vystavět na tomto místě křesťanskou svatyni. Ale jako první položil základy kostela do bezprostřední blízkosti pohanského kultu a do centra světské moci. Zasvětil ho svatému Vítu, a uvnitř se dokonce nacházel svatý ostatek – patrně kus ramenní kosti.

Jak dalece byl Václav zbožný a mravný, se asi nedozvíme. Patrně byl na svou dobu vzdělaný, ale všechny ostatní soudy o jeho charakteru musíme považovat za literární licenci legendistů, kteří popisují světce tak, jak se světec v legendách popisuje.

Svatý Vít byl německý svatý a byl to právě vztah s Německem, kvůli kterému Václav trochu bloudí v labyrintu české historické paměti. Václav totiž po prohraných bojích přijal poddanství krále nově vznikající římsko-německé říše a zavázal se platit tribut. Jeho bratr Boleslav patrně nesdílel nadšení pro tuto politiku. Nutno ale říct, že Václav se nenacházel v situaci, kdy by si mohl dovolit proti zahraniční přesile bojovat. V této chvíli totiž nemluvíme o českém státu, ale o svazu kmenů, které knížete střídavě uznávají a střídavě s ním bojují. V této chvíli znamenal boj s králem Jindřichem risk ztráty vlastní svrchovanosti v zemi.

Ale pro českou národní paměť, která dějiny od dob Františka Palackého vnímá jako střetávání českého a německého živlu, si Václav zadělal na problém. V jeho době ale zdaleka nebylo jisté, jak to s českým státem dopadne.

Václav byl ale zavražděn. Patrně svým bratrem Boleslavem nebo na jeho příkaz. Jistotu nemáme. Například Dušan Třeštík přišel s myšlenkou, že se to mohlo stát omylem. Že nešlo o úkladnou vraždu, ale o důsledek hádky. Petr Charvát vůbec roli Boleslava jako bratrovraha zpochybňuje. Tak či onak, Václav zemřel a nastoupil Boleslav.

Ten měl ohromné štěstí, protože krátce poté, co se ujal moci, zemřel římský král. Jeho nástupci se po vzoru všech raně novověkých princů začali rvát jako koně. Dokud se z toho chumlu nevynořil jako vítězný budoucí císař Ota I., měl Boleslav čas na to upevnit v Čechách svou pozici a připravit si půdu na vojenský odpor vůči říši. Tento luxus dějiny jeho bratru Václavovi rozhodně neposkytly.

Boleslav upevňoval český stát tak horlivě a úspěšně, že za jeho vlády vzniká ta česká státnost. Proto vznik české státnosti slavíme právě na výročí Václavova zavraždění. Protože Václavova smrt otevřela dveře Boleslavovu panování. Ale také proto, že Václav se stal světcem, který českou státnost ztělesňoval. Jeho role po smrti je pro naše tíhnutí ke státu mnohem důležitější než jeho životní pouť.

CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.

CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.