Hlavní obsah
Příběhy

Česká srdce a vietnamský chléb

Foto: Barbora Myo

Setkání u pokladny s vietnamskou prodavačkou rozvinulo rozhovor, který nebyl o rozdílech – ale o tom, co máme všichni společné.

V malé pražírně jsem potkala vietnamskou prodavačku. Povídaly jsme si o životě, rodině i radosti. Uvědomila jsem si, že nejde o to, odkud jsme, ale jak žijeme. Tahle úvaha je o každodenním štěstí, které není národní.

Článek

Dnes ráno jsem si šla vyzvednout balíček do jedné malé kavárny s pražírnou. Obsluhovala mě nová prodavačka – drobná, klidná žena vietnamského původu. Neuměla moc dobře česky, ale její výraz byl vlídný, takže jsme se pustily do řeči.

Zeptala jsem se jí, jak dlouho tu pracuje. Odpověděla, že na prodejně je teprve čtrnáct dní, ale v České republice už žije čtrnáct let. A tak jsem se jí ptala dál – co ji sem přivedlo, proč si vybrala zrovna naši zemi?

Řekla, že se jí tu líbí. Je tu bezpečno pro děti. Je tu dostupná zdravotní péče. Všechno je blízko. Je tu spokojená.

A přesto jsem v sobě měla otázku. Já sama jsem Češka, ale nikdy jsem se necítila být typickou „českou duší“. Něco ve mně je širší, jásavější, rozpínavější. Cítila jsem, že musím říct nahlas, co pozoruji:

„Mně připadá, že česká srdce jsou často svázaná, bojácná, smutná. Málo se smějí. Jsou ustrašená, pomlouvačná, jako by se bála otevřít.“

Vyprávěla jsem jí, jak jsem chvíli žila ve Španělsku. Lidé se tam objímají, tančí na ulici, připíjejí si, hlasitě se smějí – a nikdo je za to neodsoudí. V Čechách, když uděláte totéž, jste hned „divní“. Smích se bere jako známka nestability. Radost je podezřelá.

Ona se usmála. Chápala mě. Přesto mluvila o České republice s vděčností. O tom, jak je tu dobře.

Tak jsem přešla na jiné téma – jídlo. Řekla jsem jí, že obdivuju vietnamskou kuchyni – lehkou, čerstvou, plnou zeleniny, s jemnými omáčkami a kvalitním masem. Že české jídlo je těžké, hutné, plné smetany a mouky, a často těžko stravitelné.

Souhlasila. Řekla, že český chléb jí nedělá dobře. Ale vietnamský je lehký, rychle stravitelný. Přesto neměla potřebu porovnávat. Byla prostě vděčná.

Zkoušela jsem hledat, jestli jí nechybí víc. Ptala jsem se na rodinu. Řekla jsem jí:

„Mám pocit, že v Čechách rodiny drží pohromadě hlavně majetkem nebo pocitem povinnosti. Ale ve vaší kultuře to vypadá, že drží pohromadě srdcem.“

Zamyslela se. A pak tiše přikývla.

A co si z toho odnáším?

Není to o zemi.

Není to o jídle.

Není to o jazyce.

Je to o člověku.

Ať žijeme kdekoliv, naše srdce mají šanci se otevřít.

Každé ráno máme příležitost vstát s radostí.

Zdraví není samozřejmost. Ale vděčnost může být.

Nemusíme se srovnávat, posuzovat, zlobit, ani křičet.

Stačí si všimnout. Otevřít. Pomoci. Poděkovat.

A usmát se – i sami na sebe.

A když to někdy nejde, nevadí. I to je lidské.

Ale někde uvnitř, hluboko v nás, je místo, které není české ani vietnamské, ani žádné jiné.

Je tiché. Je klidné.

A v tom tichu není nic než láska.

Takovou jsem dnes ráno zahlédla mezi prodavačkou a mnou.

A zaplavil mě klid.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám