Článek
Na konci dnešních debat o školství se stále častěji objevuje věta, která na první poslech zní rozumně a odpovědně:
„Škola má děti nejen vzdělávat, ale i vychovávat. Má formovat jejich osobnost.“
Právě tahle věta mě zneklidňuje.
Ne proto, že bych podceňovala vliv školy. Právě naopak.
Ale proto, že vliv bez charakteru je nebezpečný.
Kdo vlastně formuje?
Když mluvíme o „formování osobnosti“, málokdy si položíme základní otázku: kdo ji má formovat.
Učitelé nejsou abstraktní instituce. Jsou to lidé.
Se svými životy, zraněními, frustracemi, ideologiemi i nevyřešenými příběhy.
Někteří jsou zralí, klidní a otevření.
Jiní unavení, zahořklí, pomstychtiví, vynervovaní, nemocní nebo jen vyčerpaní vlastním životem.
A přesto jim automaticky svěřujeme vnitřní svět dítěte.
Dítě přitom:
- neumí lhát strategicky,
- neumí si chránit hranice,
- neumí rozlišit autoritu od moci.
Právě proto je tak zranitelné.
Jak se „formuje osobnost“ ve skutečnosti
Osobnost se neformuje osnovami.
Formuje se:
- tónem hlasu,
- ironií,
- zesměšněním,
- hodnocením,
- tlakem,
- „dobře míněnými“ poznámkami.
Často neviditelně. A někdy nevratně.
Slohové práce typu:
- „Co dělá tatínek“
- „Jaké jsou vztahy doma“
- „Jak se u vás řeší konflikty“
nejsou nevinné.
Jsou to vstupy do intimního prostoru rodiny skrze dítě, které se neumí bránit.
Historie nás už mnohokrát naučila, že děti vždycky řeknou pravdu.
A právě proto byly vždy zneužívány.
Výchova není metodika. Je to charakter.
Dítě se neučí z učiva.
Učí se z člověka.
Neodnáší si ze školy jen znalosti.
Odnáší si tón hlasu, pohled, způsob zacházení, míru respektu – nebo ponížení.
Učí se z toho, jak se dospělý chová, když má moc.
Často slýchám argument, že učitelé prošli pedagogikou a psychologií, zatímco rodiče ne.
Jenže tady je zásadní omyl.
To, co dětem předáváme nejvíc, není vzdělání.
Je to způsob bytí.
A co za nás žádná metodika neudělá, je dobrota.
Tu nelze naučit skripty ani kurzy.
Moje zkušenost z pedagogické fakulty
Na pedagogické fakultě jsem u zkoušky z literatury 19. století dostala otázku:
„Rysy dobrého člověka v díle Boženy Němcové.“
Mlčela jsem. Ne proto, že bych odpověď neznala.
Ale proto, že mi ta otázka připadala až příliš samozřejmá. A čekala jsem chyták.
Nenapadlo mě říct, že dobrý člověk má být poctivý, laskavý, soucitný, pracovitý, skromný.
Že má pomáhat druhým a zároveň nést odpovědnost za sebe.
Přišlo mi to tak základní, že jsem hledala „něco víc“.
A kvůli tomu jsem u zkoušky neuspěla.
Dnes vím, že jsem se mýlila jen v jednom:
Právě tyhle „obyčejné“ vlastnosti jsou to nejdůležitější, co může člověk dětem předat.
Rysy dobrého člověka podle Boženy Němcové
V díle Boženy Němcové jsou rysy dobrého člověka jasné a nadčasové:
- nesobecká láska k bližním,
- soucit a empatie k slabým a zranitelným,
- pracovitost a skromnost,
- život v souladu s přírodou,
- pokora (nikoli ponížení),
- ochota pomáhat bez očekávání odměny,
- vnitřní morální síla i v těžkých časech.
Postavy jako Babička ztělesňují klidnou autoritu, moudrost a přirozenou lidskost.
Divá Bára ukazuje, že jinakost, síla a nezávislost mohou jít ruku v ruce s dobrotou.
Němcová – inspirovaná i Rousseauovou vírou v přirozenou dobrotu člověka – opakovaně ukazuje, že charakter není otázkou vzdělání, ale vnitřního nastavení.
Bylo mi devatenáct. Tehdy mi nedošlo, že právě tyto hodnoty nestárnou.
A že by je měl nést každý, kdo pracuje s dětmi – bez ohledu na století, osnovy či ideologii.
Kdo má tedy vychovávat?
Ano, škola má vliv.
Obrovský vliv.
Právě proto by s ním měla zacházet extrémně opatrně.
Výchova bez charakteru toho, kdo vychovává, není pomoc.
Je to zásah.
Ne každý, kdo učí, má právo vychovávat.
Ne každý, kdo má titul, má zralost.
Ne každý, kdo mluví o hodnotách, je žije.
Pokud bych měla učitele z něčeho zkoušet, nebyly by to metodiky ani znalosti. Ty se dají dohledat.
Zkoušela bych lidskost.
Závěrem
Děti nepotřebují další ideologii.
Potřebují bezpečí, pravdivost a dospělé, kteří si umějí hlídat vlastní stíny.
Protože vliv bez charakteru je nebezpečný.
A osobnost dítěte není zakázka státu ani experiment systému.
Je to živý, křehký svět, který si zaslouží úctu.
