Článek
Již před nějakou dobou jsem na Instagramu narazil na příspěvek Protivné učitelky. Ten se zaobíral otázkou, zda má škola děti vychovávat nebo ne.
V úvodu těchto (nejen) úvah nesmím opomenout důležitou poznámku. Text rozhodně není kritikou Protivné učitelky. Naopak, přestože se názorově občas rozcházíme, oceňuji její otevřený styl, schopnost pojmenovat věci, o kterých se mnozí obávají mluvit otevřeně a které jsou na školství špatně. Takových hlasů v našem školství rozhodně není dost.
Otázka není „zda“, ale „jak moc“
Výchova a vzdělávání nejsou dvě oddělené činnosti. Není možné vzdělávat, aniž bychom zároveň, ať už chtěně nebo nechtěně, působili i výchovně. Každý učitel, každý den, ve třídě i na chodbě, cíleně působí na žáky a formuje tak postoje, hodnoty i sociální dovednosti dětí.
Otázka tedy nezní „Máme děti vychovávat?“ Ale spíše: „Jak moc, jakým způsobem a kdo je náš partner, se kterým na tom spolupracujeme?‘‘
Co zaznělo v diskuzi a proč je dobré o tom mluvit
Protivná učitelka ukončila popis příspěvku následujícím způsobem:
„K jakým hodnotám a mravům máme děti vést? K těm, co doma často nemají? Já můžu 2× týdně 45 minut pracovat s osobností dětí, ale zbylý čas je na rodičích a pečujících osobách…“
Pro každého z nás by bylo jednoduše snazší, kdyby našim jediným úkolem bylo přijít do třídy, odučit hodinu přesně tak, jak jsme si ji naplánovali, toto opakovat podle rozvrhu a poté odejít domů. Je tedy velmi snadné s tvrzením souhlasit. Chápu.
1. Děti si rodiče nevybírají
Nyní se věnujeme části „K těm (hodnotám a mravům), co doma často nemají?“ Není vinou dětí, že vyrůstají v prostředí, kde se výchově možná nevěnuje tolik pozornosti. Jiné rodiny zase mohou volit jako ideální přístup volnou výchovu s přesvědčením, že pro své děti dělají to nejlepší, co mohou. Tohoto bagatelizování se ve školství musíme zbavit. Rodiče zkrátka ve většině případů dělají to nejlepší, co umí, byť se výsledek nemusí potkávat s naší ideální představou.
2. Rodiče nejsou experti na výchovu
Mnoho z dětí, které ve třídách sedí, pochází z prostředí, které bychom často nenazvali jako podnětné nebo alespoň vyhovující. Někteří z rodičů sami nemuseli projít kvalitní výchovou, nemají tak ani dovednosti pro to, co si pod kvalitní výchovou představujeme my. A odborné dovednosti vlastně nebude mít většina rodičů, protože na rozdíl od nás neprošli v průběhu vzdělávání psychologií a pedagogikou. To opět neznamená, že by rodiče neměli vychovávat. Rozhodně ne. Znamená to, že pokud sami výchovně působit nedokážeme my, odborníci, máme kvalitní výchovu očekávat od „amatérů“?
3. Na dítě nepůsobíme 2× týdně po dobu 45 minut
Na základní škole tráví děti většinou mezi 22 a 32 vyučovacími hodinami týdně. K tomu je nutné u velké části z nich přičíst také čas strávený v ranní a odpolední družině, možná i nějaké školní kroužky. Realita je tedy úplně někde jinde než v 90 minutách týdně. Děti často tráví ve škole větší a možná i podstatně větší množství času než doma s rodiči. Samozřejmě když nebudeme počítat spánek a čas, který tráví venku s vrstevníky. Výrok zkrátka nemůže platit. Minimálně ne, nevyhýbá-li se úspěšně výchovnému působení každý kromě jednoho člena celého týmu.
Co na to zákon: výchova jako součást naší práce
Téma výchovy není jen otázkou osobních názorů. Výchova je v naší práci zákon. Doslova.
Školský zákon č. 561/2004 Sb. předpokládá jako jeden z cílů vzdělávání například „rozvoj osobnosti člověka, který je vybaven sociálními způsobilostmi a mravními hodnotami“ (velmi zkrácený § 2, odstavec 2a). Výchova není v naší práci volitelná, ani kdyby šlo bez výchovy tu práci dělat. Je to zakázka státu. My ji máme jen naplňovat. Za naplňování té zakázky nás stát platí. A její součástí je výchova.
RVP hovoří také jasně. Osobnostní a sociální rozvoj je jedna z klíčových kompetencí. V průřezech zase najdeme osobností a sociální výchovu.
Kdo tedy děti vychovává? My, rodiče i škola
V ideálním světe spolupracuje rodina se školou a naopak. Není třeba se hádat, kdo má větší podíl, nejlepší je se doplňovat. Nejde o přehazování odpovědnosti. Jde o sdílený cíl.
Je nutné připomenout, že nežijeme v ideálním světě. A někdy opravdu můžeme být primárně my těmi, kdo na dítě výchovně působí s pozitivním záměrem a plánovitě. S tím je třeba počítat, nesnažme si obhájit, proč nedělat něco, co je součástí naší práce a co stejně nedělat při té práci nejde.
Co vlastně znamená „vychovávat“?
Wikipedie výchovu definuje jako „Cílevědomou, plánovitou a všestrannou činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život.“
Pedagogický slovník ji zase vnímá jako „Proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji.“
Nejde o to znít v této části přemoudřele. Pouze ukázat na to, že na žáky působíme každý den, každou přestávku, každou vyučovací hodinu. Snad jim dopřejeme klid aspoň o víkendech a svátcích. Dovedete si fakt představit, že záměrně nepůsobíte na žáky během hodiny?
Závěrem: výchova není něco navíc, je to jádro naší práce
Učitel může přijít do hodiny a neučit. Ředitel nebude nadšený, rodiče budou naštvaní, žáci budou radostí skákat do stropu. Ale 45 minut bez toho, aby cíleně na žáky působil, zkrátka nedá.
Článek není reakcí na příspěvek zmíněný v úvodu. Ten je využit jen jako nástroj k ilustraci otázky, kterou uvnitř škol řešíme až příliš často, i k jejímu následnému zodpovězení.
A co vy?
Jaký je váš názor na roli školy ve výchově dětí? Má se škola soustředit jen na vzdělávání? Jde to snad? Nebo by škola bez debat měla také formovat osobnost? Ozvěte se v diskuzi.Instagramu.
