Článek
Slovní hodnocení i známky současně
Ministr Plaga podle Novinek při návštěvě kladenského gymnázia pronesl výrok, podle kterého by mělo být možné využívat známky a slovní hodnocení současně.
Představa je to jednoznačně skvělá. Díky slovnímu hodnocení by měl žák přesněji vědět, kde se nachází na cestě za poznáním, známka by jen ilustrovala slovní hodnocení ve zkratce.
Především by se známky využívaly pro potřeby vysvědčení, aby bylo hodnocení přehledné.
Funkční kombinace slovního hodnocení a známek je nereálná, zkrátka utopie
V českých školách je typický dlouhodobý vzorec. Když je něco dobrovolné, část škol to udělá a někdy dokonce skvěle. Většina však zůstane u toho, co zná.
Částečně za ten vzorec může stát, a to svým přístupem a snahami o revoluce prostřednictvím opakovaných reforem a následného neposkytnutí potřebné podpory školám. Značné části škol to znechutí natolik, že se o zavádění změn přestanou snažit úplně. Stát také dlouhá léta slibuje ředitelům snižování administrativní zátěže. Ti přitom dlouhodobě hlásí opak.
Částečně za to můžou školy samotné. V roztroušeném systému, kde máme zhruba 11 tisíc mateřských, základních a středních škol, se to dá čekat. Ředitelů je méně, část z nich tvoří sloučené organizace, pořád je to ovšem mozaika tisíců postojů a rozhodnutí. Posledních mnoho let se snažíme o to, aby školy řídili pedagogičtí lídři namísto klasických řídicích pracovníků, kteří školy jen řídí, ale nevedou. To by mimochodem byla největší výhoda slučování škol – více zájemců o vedení školy na menší počet škol, ne diskutabilní šetření financí.
Učitelé mají samozřejmě možnosti a moc se angažovat sami. Chtít po řadovém učiteli, aby sám od sebe táhl změnu systému, z vlastní iniciativy utvářel směřování školy, je jako chtít po řadovém zaměstnanci v soukromém sektoru, aby vytvářel firemní kulturu místo vedení. Iniciativa je super, ale bez podpory shora to dlouhodobě nefunguje.
Formalismus ve škole jako denní chleba
Jednoduše tak učitelé sklouzávají k formalismu. Stát nedotahuje, co má. Některým ředitelům to stačí. Učitelé se snaží přežít. Novinky ve vzdělávání jsou tak dlouhodobě zaváděny více na papíře než opravdu ve třídách.
Ilustrativním příkladem je RVP. To jsou ty „osnovy“, které říkají, co by se žáci měli naučit. Osnovy už to teda nejsou, ale pro představu to stačí. Tohle RVP aktuálně prochází revizí, takže budeme mít nové s mnoha změnami. V kampaních se daná změna prezentuje jako revoluce, jenže principy ve skutečnosti zůstávají stejné už 20 let od zavedení první verze. Bohužel se nepromítlo do praxe. Alespoň ne v dostatečné míře.
Dalším typickým příkladem je formativní hodnocení. To se bez slovního hodnocení neobejde. Nutno dodat, že nejde o synonyma. Formativní hodnocení ≠ slovní hodnocení. Každopádně formativní hodnocení od nás očekává systém, a Česká školní inspekce na tom dlouhodobě bazíruje, taktéž dlouhé roky. Jak je možné, že tedy stále nejsme zvyklí na slovní hodnocení? Možné to není, pokud nefungujeme spíše jen papírově.
Školy ale slovně už hodnotí
Přesně tak. Slovně hodnotí mnoho základních škol. V kontextu celého systému je to stále jen zlomek z nich. Přitom slovnímu hodnocení nebrání vůbec nic.
Do kontrastu můžeme postavit omezení mobilů. Na první pohled zcela nesouvisející záležitost. Ve srovnání ale smysluplná. Školy mají pro omezování mobilů podporu v legislativě teprve několik let. Přesto nějakým způsobem reguluje mobily 95 % škol.
Fakt, že něco můžeme dělat, ještě neznamená, že to dělat budeme. Školy dělají to, co dělat chtějí, pokud mají možnost si vybrat.
Není možné, aby známky i slovní hodnocení fungovaly současně
Z výše zmíněných důvodů, především z předchozí části, musí být patrné, že v podmínkách našeho školství je nereálné, aby se úspěšně zaváděly novinky, zatímco systém školám současně umožní fungovat v zajetých kolejích.
Udělá to část škol, která chápe, že primárním posláním školy je neustále usilovat o zvyšování kvality výchovně vzdělávací procesu. V celé soustavě to však bude kapka v moři.
Proto bylo velmi rozumné, že se nezavedla jen povinnost slovního hodnocení v 1. a 2. ročnících základních škol, ale že se současně udělila stopka známkování.
V ideálním světe obojí současně fungovat mohlo. V našem světě však slovní ani formativní hodnocení bohužel s největší pravděpodobností nedostaneme nikdy způsobem, jakým chceme, pokud budou školy moci spoléhat na známky. Jakákoliv jiná forma hodnocení žáka bude pak jednoduše stavěna na druhou kolej.
Jak to vnímáte vy? Dokázaly by školy efektivně zavést slovní hodnocení, zatímco by jim zůstala možnost využívat k hodnocení známky?
