Článek
Nejhlubší rány na nás často nejsou vidět.
A právě z nich se rodí ti nejsilnější lidé.
Dnes jsem si pustila dokument o Miloši Formanovi. A i když jsem nikdy nepatřila mezi filmové fajnšmekry, kteří znají každou kameru, styl a epochu, něco mě při tom poslechu zasáhlo přímo do srdce.
Možná víc, než bych čekala.
Forman přišel jako malý chlapec o oba rodiče.
Ze dne na den.
Bez vysvětlení, bez rozloučení je odvedlo gestapo.
A zůstal sám.
A když jsem ho poslouchala, uvědomila jsem si jedno:
některé prázdnoty se nezaplní nikdy – jen se člověk naučí žít s jejich ozvěnou.
Kultura nemusí být „chápána“.
Někdy stačí cítit.
Já osobně jsem nikdy úplně nepatřila mezi lidi, kteří detailně rozebírají světovou kinematografii.
Jak jsem vyrůstala v rodině, kde se mnoho věcí nevysvětlovalo a kde jsme žili spíš v jednoduchosti a hře na někoho jiného než ve světě kultury, některé věci ke mně prostě nedolehly.
A tak jsem Formanovy nejslavnější filmy vnímala spíš z dálky.
Bez toho, že bych je „rozebrala“.
Bez toho, že bych se tvářila chytře.
Dnes chápu, že to vůbec nevadí.
Protože někdy stačí podívat se na člověka – a pochopit jeho cestu.
Když dítě ztratí rodiče, neztratí jen lidi.
Ztratí kus sebe.
Forman vyrůstal v době, kdy nic nebylo jisté.
Každá minuta mohla změnit osud.
A dítě, které ztratí oba rodiče, se nenaučí žít s jistotou – ale s bdělostí.
A z takové půdy vyrůstají dva typy lidí:
- ti, kteří se uzavřou
- a ti, kteří z bolesti udělají motor
A Forman patřil k těm druhým.
Z jeho ran vznikla genialita.
Z jeho samoty vznikla odvaha.
A z jeho nedostatku lásky vznikl hlad, který je v jeho filmech cítit na každém kroku.
Umělci bývají zvláštní.
Ale málokdo ví proč.
Když vidíme umělce – slavného režiséra, hudebníka nebo malíře – máme tendenci je idealizovat.
Jsou to přece „velcí lidé“.
Troufám si říct, že je znám. Pár jsem jich poznala v té nejhlubší intimní rovině.
Jenže málokdo tuší, jak malí kluci v nich uvnitř žijí.
Forman mě v tom dokumentu překvapil.
Jednou působí, odpusťte, jako buran, podruhé jako člověk dočista jemný.
Jednou tvrdý, jindy zranitelný.
A já mám pocit, že každý, kdo nepoznal lásku v dětství, v sobě nosí tuto směsici protikladů:
- hlad po doteku
- nedůvěru k lidem
- tvrdost, která chrání
- a jemnost, která se bojí vyjít na světlo
To není charakterová vada.
To je jizva.
A jizvy nejsou slabostí.
Jsou důkazem, že člověk přežil.
Formanova žena, Martina – a fenomén „povrchu“
V dokumentu vystupuje i jeho žena, Martina Formanová.
Působí pečlivě, uhlazeně, stylizovaně.
Je to obraz, který svět chce vidět.
A jak jsem ji sledovala, napadlo mě:
jak těžké asi muselo být žít vedle člověka, jehož nitro je tak hluboké a komplikované?
Někteří lidé vypadají jednoduše jen proto, že mají strach jít do hloubky.
A jiní – jako Forman – tu hloubku přijmou a žijí ji.
Za trochu lásky šel by svět a kraj…
Existují umělci, kteří by za drobek skutečné lásky dali celý svět.
Protože ji v dětství nedostali.
Myslím, že Forman byl jedním z nich.
A když jsem viděla, jak se ve filmu baví se svými dospělými syny, jak k nim občas přistupuje zvláštně, hrubě, nešikovně…
tak jsem si uvědomila, že on vlastně ani neměl kde se to naučit.
„A přesto je určitě miloval. Jen jinak.
Ale — co je ‚správně‘ a co je ‚jinak‘?
Možná proto mě ten dokument zasáhl tak hluboko.
Protože znám ten nepokoj.
Ne kvůli filmům.
Ale kvůli tomu, co je za nimi.
Kvůli tomu „hladovému dítěti uvnitř“, které Forman celý život nosil – a které nosí mnoho z nás.
Dítěti, které nepoznalo, že je milované.
Dítěti, které si musí lásku zasloužit.
Dítěti, které dělá kariéru, práci, službu nebo oběti – jen aby si někdo všiml, že existuje.
A to je možná to největší téma:
Jak moc nás formuje ztráta lásky.
A jak odlišně žijí ti, kteří ji měli a kteří ne.
Teorie tygra – a proč mě oslovila víc než Forman
Každý člověk má jinou citlivost.
Někdo se vidí v Amadeovi, někdo v Hoří, má panenko.
A já?
Já vidím svůj život v Teorii tygra.
Na první pohled lehký film.
Ale uvnitř je všechno:
- svoboda
- uzavření
- nevypovězené bolesti
- vztahy, které neexistují
- rodiny, které spolu jsou, ale nejsou spolu
- touha po pravdě
- strach být sám sebou
Možná proto, že já svůj svět také tak cítím.
Ne zvenčí, ale zevnitř.
Závěr
Ten dokument o Formanovi ve mně neprobudil cinefila.
Ale probudil ve mně člověka.
A uvědomění, že každý život, i ten slavný, je především příběhem ran, které si neseme.
A možná právě proto jsou někteří lidé tak výjimeční.
Protože se se svou bolestí nezhroutili — ale proměnili ji v něco, co přesahuje jednotlivce.
V tvorbu.
V pravdu.
V sílu.
A tak, když příště uvidím něčí „hrubost“, „drsnost“ nebo „divnost“, zkusím si vzpomenout:
tam možná jen mluví dítě, které kdysi přišlo o všechno.
A přesto se rozhodlo žít dál.
