Článek
⭐⭐⭐⭐⭐
Hodnocení lidí. A co když tím ztrácíme sami sebe?
Když mi dnes opět Rohlík poslal dotazník, jak hodnotím kurýra, přistihla jsem se, že ve mně něco zaváhalo.
Ne kvůli kurýrovi – ten byl milý, ochotný, lidský jako vždy. Mám je ráda.
Zaváhala jsem proto, že mi najednou přišlo zvláštní hodnotit druhého člověka smajlíkem.
Protože co vlastně hodnotíme?
- jeho práci?
- jeho momentální náladu?
- jeho vnitřní svět, o kterém nevíme vůbec nic?
- nebo jen to, jak moc byl ochotný, aby získal spropitné?
A hlavně – kdo jsme my, abychom někoho hodnotili?
Dnes čeká na člověka hodnocení na každém rohu.
Pojišťovna. Banka. E-shop. Restaurace. Finanční poradce. Doktor. Dokonce i prodavačka, která nám jen podala tašku.
A všude ta stejná otázka: „Doporučili byste nás přátelům?“
A všude ten stejný strach zaměstnanců, kteří prosí o pět hvězdiček, jinak budou mít problém.
Z autenticity se stává povinnost — a z hodnocení prostor pro pomstu.
A ta pomsta často vůbec nesouvisí s produktem ani s tím člověkem, ale jen s naší vlastní bolestí, kterou v tu chvíli nedokážeme unést — a tak si ji na něm nevědomky vybíjíme.
⭐ Když je člověk milý kvůli vám… a když je milý kvůli tabulce
Dnes existují desítky kurzů, jak se usmívat.
Jak stát v prostoru.
Jak mluvit, aby vás měli rádi.
Jak prodávat.
Jak manipulovat.
Z lidí se dělají produkty.
Z chování se dělá technika.
Z laskavosti se stává strategie.
A mezi námi a světem stojí dvě otázky:
Usmívá se, protože chce?
Nebo proto, že to má předepsané?
Kurýři Rohlíku – většina z nich – působí skutečně.
Vidíte únavu, vidíte snahu, vidíte lidskost.
Ale když totéž zažijete v bance, pojišťovně nebo v Sephoře, je to jiný pocit.
Tam nejde o vás – jde o nástěnku s čísly, kterou mají za zády.
Denní kvóty.
Měsíční cíle.
Tabulka, kdo dnes „splnil“ a kdo „propadl“.
A tak pracují pod tlakem, který nemá s lidskostí nic společného.
Doporučují produkty, které je ten měsíc „třeba protlačit dál“.
Neptají se, co potřebujete, ale co musí splnit.
Odejdete s něčím, co jste nechtěli.
A s pocitem, že lidskost tam nebyla.
A samozřejmě existují výjimky.
Nelze to brát paušálně, protože i v korporacích pracují lidé, kteří jsou opravdoví a laskaví sami od sebe, ne kvůli tabulkám. A v Rohlíku s vidinou spropitného.
Jenže kdybych měla popsat všechny nuance a odstíny, byl by tenhle článek dvakrát tak dlouhý — a to by už asi nikdo nedočetl.
⭐ Kalkul vs. pravda. Jak to poznat?
Je to vlastně jednoduché:
Pravda se neohne podle peněz.
Co je skutečné, vydrží i bez odměny.
- pravda nemá potřebu hrát,
- pravda je klid,
- kalkul je nervózní, sleduje reakce, přizpůsobuje se, mění výraz podle očekávání druhých.
Platí to v obchodě, v přátelství, v práci.
A platí to i v lásce.
⭐ Když jsme učeni být někým jiným — a pak nás podle toho hodnotí
Když dítě přestane mluvit svým hlasem
Minulý týden mi psala čtrnáctiletá dívka.
A v její zprávě jsem ucítila sama sebe.
Ten jazyk, který není jazykem dítěte.
Ta uhlazenost, nepřirozenost, dospělost, která k dětským textům nepatří.
Poznala jsem to okamžitě.
Protože tak jsem musela psát i já, abych přežila.
Texty nadiktované rodiči.
Správné fráze.
Správné reakce.
Správný tón.
Dítě, které se musí vyjadřovat „správně“, nemluví samo za sebe.
Používá jazyk rodiny, očekávání, tlaku.
Je to hlas, který si nevytvořilo – ale který musí používat, aby bylo milované.
A pak dospějeme.
A ten cizí hlas v sobě nosíme dál.
Toužíme říct věci po svém – ale neodvážíme se.
Cítíme sevření v žaludku, zadrhne se hlas, ruce se třesou.
Noty máme naučené – ale nejsou naše.
A tak hodnotíme druhé:
⭐ hvězdičkami,
⭐ tabulkami,
⭐ očekáváním, že budou hrát podle pravidel, která vytvořil někdo jiný.
Jak by mohli hrát jinak, když nikdy neslyšeli svůj vlastní hlas?
A někdy je to ještě tvrdší:
V dětství jsem nesměla nakreslit obrázek spolužačce do památníku.
Matka objednala kresbu od profesionální výtvarnice – zaplatila jí domácími vajíčky –
a já ji musela vydávat za svou.
Stydím se za to dodnes.
Ne proto, že jsem „podváděla“.
Ale proto, že už tehdy mi bylo řečeno:
„Tvoje ruka nestačí. Tvůj hlas nestačí. Ty nestačíš.“
Z toho se člověk léčí celý život.
A přesto jsem nezatrpkla — jen jsem si našla vlastní hlas. Trvalo to 60 let.
⭐ Co s tím?
To nejjednodušší na světě:
Všímat si opravdovosti.
- když je někdo unavený a přesto slušný – to je lidskost
- když je někdo perfektní – to je marketing
A přestat dělat to, co dělat nechceme:
- nemusíme psát recenze
- nemusíme hodnotit každé gesto
- nemusíme žít v systému, který z lidí dělá produkty
⭐ Intuice nikdy nelže
Neexistuje univerzální způsob, jak poznat pravdu.
Neexistuje tabulka, manuál ani hvězdičky.
Máme jen jediné – intuici.
A ta je jednoduchá:
Jak řekl jeden z mých učitelů, bohužel nevím který, asi Mooji?:
V životě existují jen dvě síly – láska a strach.
Když je tam láska:
✨ oči se rozsvítí
✨ tělo se uvolní
✨ dech plyne
✨ nic netlačí, nic nesvírá
Když je tam strach:
⚡ stáhne se žaludek
⚡ sevře se hrdlo
⚡ hlas zadrhne
⚡ hlava klesne
Láska otevírá.
Strach zavírá.
Mezi tím není nic.
A to je intuice – tiché a neomylné vedení našeho nitra, které vždy ví, kam patříme.
