Článek
Skloňujeme Macinkovo ego.
Ale problém leží jinde.
V každém střetu nikdy nejde jen o jednoho člověka.
Vždycky jde o dvě strany.
Možná by tedy bylo přesnější říct:
Ega. Ega Pavla a Macinky.
Ale ani tím se nedostaneme k podstatě.
Protože otázka nestojí jen tak, kdo koho přetlačí.
Otázka je mnohem nepříjemnější:
Nepoškozujeme se sami už jen tím, jaký nesoulad v sobě nosíme?
Ve společnosti.
V rodinách.
Ve vztazích.
Kolikrát se nehádáme o pravdu, ale jen o to, kdo bude mít poslední slovo.
Kolikrát netaháme za volant každý jinam – a pak se divíme, že stojíme na místě.
Možná se nedíváme na souboj dvou mužů.
Možná se díváme na zrcadlo nás všech.
Proč nám vadí lidé, kteří vyčnívají a mají svůj styl a humor?
Včera jsem si uvědomila jednu zvláštní věc.
Kdykoliv se ve veřejném prostoru objeví někdo, kdo je trochu jiný – mluví jinak, chová se jinak, dovolí si humor, nadhled nebo lehkost – velmi rychle se kolem něj zvedne vlna kritiky.
Říká se o něm, že je nevážný.
Neprofesionální.
Komediant.
A přitom možná jen dělá něco, na co jsme si odvykli.
Být sám sebou.
Humor jako problém?
Podívejme se třeba na Borise Johnsona.
Byl kritizovaný za neformální vystupování, humor i to, že nezapadal do klasické představy politika.
A přesto ho velká část lidí milovala.
Proč?
Protože nepůsobil jako role.
Působil jako člověk.
Podobně byl vnímán i Volodymyr Zelenskyj.
Herec. Komik. Člověk mimo klasickou politiku.
Kolik lidí ho na začátku podceňovalo právě proto, že nebyl dostatečně vážný?
A jak ho vnímáme dnes?
Co nám na těchto lidech vlastně vadí?
Možná ne oni.
Možná to, co v nás spouštějí.
Nejistotu.
Strach ze změny.
Potřebu, aby svět byl předvídatelný.
Protože když někdo vybočí, ukazuje nám, že existuje i jiný způsob, jak být.
A to není pro každého pohodlné.
Funguje to i v rodinách
Není to jen politika.
Každý z nás to zná.
V rodině jedno dítě nezapadá.
Má jiné zájmy. Jiný temperament.
A velmi rychle dostane nálepku.
Divný. Problémový. Ten jiný.
Právě tito lidé ale posouvají svět
Ti, kteří nejsou uhlazení.
Nejsou předvídatelní.
Nejsou správní podle šablony.
Často přinášejí něco nového.
Nadhled.
Odvahu.
Živost.
Osobní přiznání
Uvědomila jsem si, že když se zastávám takových lidí,
nezastávám se jen jich.
Zastávám se sebe.
Své svobody být jiná.
Své radosti z humoru.
Své potřeby nebýt jen správná, ale živá.
Možná nejde o to, kdo má pravdu
Možná nejde o to, jestli je někdo dobrý nebo špatný politik.
Možná jde o něco jiného.
Jestli dovolíme světu, aby byl jen jeden typ člověka,
nebo jestli uneseme i ty, kteří jsou jiní.
Protože život není jen vážný.
Jak říkal Werich:
Humor je vážná věc.
Závěr
Když příště uvidíme někoho, kdo vyčnívá,
možná si můžeme položit jednoduchou otázku:
Vadí mi ten člověk…
nebo mi vadí, že si dovoluje být tím, čím já si být nedovolím?
Nesoulad jako zrcadlo
Když se díváme na podobné střety mezi prezidentem, vládou a jednotlivými osobnostmi, máme tendenci hledat viníka.
Ale co když se na to podíváme jinak?
Ne jako na spor konkrétních lidí.
Ale jako na střet archetypů.
Archetypy, které se střetávají
V každé společnosti existují dva základní proudy.
Řád, stabilita, struktura.
A změna, pohyb, narušení starého.
Jeden chce udržet směr.
Druhý ho chce změnit.
A oba jsou potřeba.
Problém nastává ve chvíli, kdy spolu přestanou mluvit.
Jak nás vnímá svět
Svět není jeden hlas.
Jsou to různé pohledy, různé kultury, různé skupiny.
Jedni v nás vidí chaos a nesoulad.
Zemi, která neví, kdo řídí.
Druzí v nás vidí živou demokracii.
Střet názorů.
Společnost, která ještě neztratila energii.
Demokracie není ticho
Možná jsme si zvykli, že správný stát je ten, kde je klid.
Ale demokracie není ticho.
Demokracie je pohyb.
Napětí mezi směry.
Schopnost ten nesoulad unést.
Poslední otázka
Nemusíme se ptát, kdo má pravdu.
Kdo je lepší.
Kdo vyhraje.
Možná se máme ptát jinak.
Dokážeme unést, že nejsme zajedno?
Dokážeme vést spor, aniž bychom se rozpadli?
Protože možná právě v tom se neukazuje slabost země.
Ale její síla.
