Macinkovo ego může poškodit Česko. Účast prezidenta na Summitu je klíčová

Jejich snaha fyzicky zabránit prezidentu Petru Pavlovi v účasti na summitu NATO v Ankaře není jen projevem nebývalé arogance – je to hazard s pověstí státu a popření jeho odborných kapacit.

Petr Macinka, jakožto politický nováček v čele Černínského paláce, objevil v útrobách diplomatických procesů nečekanou „superschopnost“ – administrativní proces notifikace delegace. V běžném chodu státu jde o technickou formalitu, kterou ministerstvo zahraničí oznamuje mezinárodním organizacím jména zástupců země. Macinka však tento úřednický úkon povýšil na nástroj politické moci. Jeho veřejná proklamace, že prezidentovo jméno na seznam pro centrálu NATO v Bruselu nikdy nenapíše, staví českou diplomacii do absurdní pozice. Ministr se zde pasoval do role strážce brány, který si osobuje právo filtrovat ústavní činitele na základě vlastních sympatií.

Dalším rozměrem Macinkova počínání je bezprecedentní pokus o překódování vnímání úřadu hlavy státu. Označit přímo zvoleného prezidenta republiky za „zástupce opozice“ je v parlamentní demokracii ústavní nonsens. Prezident z definice stojí nad stranickými spory, a i když může s vládou nesouhlasit, jeho role v zastupování země navenek je v Ústavě zakotvena nezávisle na složení kabinetu. Macinka se tímto nálepkováním snaží vytvořit iluzi, že Petr Pavel v zahraničí nehájí zájmy České republiky, ale pouze své „opoziční“ názory.

Kritika poslankyně Evy Decroix, která ministra vyzvala, aby byl „trošičku méně komediantem“, míří na samotnou podstatu Macinkova stylu. Místo salonní diplomacie a diskrétních jednání, která jsou pro mezinárodní vztahy klíčová, volí ministr cestu konfrontačních výroků v médiích a sarkastických útoků na sociálních sítích. Ministerstvo zahraničí v jeho podání přestává být institucí kontinuity a státního zájmu a začíná připomínat soukromý fanklub jedné politické formace, která si vyřizuje účty za minulé neúspěchy – konkrétně za nejmenování Filipa Turka.

Historie české účasti na summitech NATO je kronikou hledání důstojné tváře státu. V roce 2010 v Lisabonu předvedla tehdejší politická elita v čele s Václavem Klausem, Petrem Nečasem a Karlem Schwarzenbergem gesto, které bylo z hlediska bezpečnosti na hraně hazardu, ale politicky nesmírně silné. Tím, že celá klíčová delegace cestovala jedním letadlem, vyslalo Česko světu signál o absolutní jednotě a úctě k veřejným penězům v době finanční krize. O osm let později se však tento obraz jednoty rozplynul. Bruselský summit v roce 2018 se zapsal do dějin nikoliv silným projevem, ale záběry unaveného Miloše Zemana sedícího na židli, zatímco zbytek světových lídrů čekal na společné focení. Česká diplomacie se tehdy stala rukojmím domácí politiky, když prezident upřednostnil projev ve Sněmovně před včasným příletem, čímž národní reprezentaci degradoval na úroveň čekárny.

Zásadní zlom přinesl rok 2023 a summit ve Vilniusu. Petr Pavel do Litvy nepřijel jako politik, který se potřebuje na mezinárodním poli teprve zorientovat, ale jako bývalý druhý nejvyšší muž Aliance, jehož expertíza byla pro spojence magnetem. Poprvé v historii nebylo Česko jen „účastníkem do počtu“, ale aktivním spolutvůrcem debaty na prestižním NATO Public Forum. Spojenci sami žádali o Pavlovo vystoupení, protože v něm viděli kompetentního partnera, který bezpečnostním výzvám rozumí do nejmenšího šroubku. Tento moment představoval vrchol české diplomatické prestiže – období, kdy hlas z Prahy nebyl slyšet kvůli skandálům, ale díky hluboké strategické vizi a kreditu, který hlava státu v Bruselu i Washingtonu požívala.

Současná snaha ministra Macinky tento draze vykoupený kredit ignorovat je proto víc než jen osobním útokem na Petra Pavla. Je to pokus o systémovou devalvaci české zahraniční politiky. Rozhodnutí „vyměnit“ na summitu v Ankaře respektovaného generála za delegaci složenou z premiéra Babiše, ministra Macinky a Jaromíra Zůny (SPD), vrací Česko do éry, kdy se mezinárodní scéna pletla s kolbištěm pro domácí marketing. Namísto využití unikátní Pavlovy autority v NATO sází vláda na furiantství a administrativní blokády. Tím, že Macinka hodlá prezidenta z jednání fakticky vyškrtnout, riskuje, že se z Ankyry namísto odborných závěrů vrátí jen pachuť země, která je vnitřně natolik rozhádaná, že raději „schová“ svého nejerudovanějšího zástupce, aby mohl ministr zahraničí nerušeně hrát svou politickou estrádu.

Skutečným motorem vládního odporu vůči účasti Petra Pavla na summitu v Ankaře není jen malicherná msta za nejmenování Filipa Turka, ale především panika z odborné oponentury. Vláda Andreje Babiše se ocitla v defenzivě. V době, kdy spojenci v čele s Donaldem Trumpem nekompromisně vyžadují plnění závazků, český kabinet seškrtal obranné výdaje na pouhých 1,73 % HDP. Aby vláda zakryla propast mezi sliby a realitou, uchýlila se ke „kreativnímu účetnictví“, v němž se do obranných výdajů snaží vpašovat i položky jako výstavba dálnic. V tomto kontextu je přítomnost Petra Pavla u jednacího stolu pro vládu nebezpečná. Prezident, který geopolitickou situaci i vojenské potřeby NATO kritizuje z pozice nezpochybnitelné autority, by totiž mohl v přímém přenosu strhnout vládní „růžové brýle“. Andrej Babiš to ostatně přiznal s nebývalou upřímností: vláda potřebuje v Ankaře někoho, kdo bude škrty obhajovat, nikoliv někoho, kdo je bude jako expert na bezpečnostní rizika demaskovat.

Ministr Macinka se tak pasoval do role „zachránce světa před Pavlem“, což je ve skutečnosti pouze eufemismus pro snahu vytvořit informační mononopol. Pokud by prezident zůstal doma, vládní delegaci by nic nebránilo prezentovat českou rozpočtovou dietu jako strategický záměr. Přítomnost člověka, který problematice rozumí a který v minulosti vládní postup označil za hazard, by však pro Babiše s Macinkou znamenala neustálou hrozbu odborné korekce. Namísto státnické diskuse o bezpečnosti se tak summit v Ankaře v podání české vlády mění v marketingovou misi, jejímž hlavním cílem není posílení Aliance, ale „uřečnění“ spojenců tak, aby si nevšimli, že česká pokladna na obranu zeje prázdnotou.

Je hluboce tragikomické, že v éře největších bezpečnostních otřesů od konce studené války se česká exekutiva pokouší odstavit svého nejerudovanějšího zástupce. Petr Pavel není žádným „opozičníkem“, jak se snaží podsouvat Macinkův narativ, je to první ústavní činitel disponující neopakovatelnou mezinárodní expertízou, která by měla být vnímána jako národní bohatství, nikoliv jako politická hrozba. Pokud ministr zahraničí skutečně zneužije svou administrativní moc a prezidenta na seznam delegátů „nenapíše“, nepotvrdí tím svou politickou sílu, ale pouze hloubku své malosti.