Článek
Když přísloví klame
Včera jsem přála kamarádce k narozeninám.
Přišla jsem s otevřeným srdcem – a vrátil se mi chlad.
Zase ten „studený čumák“, ale tentokrát lidský.
A tehdy jsem si uvědomila, že tohle přísloví bych chtěla změnit.
Pes má studený čumák, ale horké srdce.
Člověk to má často obráceně.
Učitelé z jiné dimenze
Psi nás učí milovat bez podmínek.
Každý den se protáhnou, radují se z návratu, nepřežírají se, nelžou.
Jsou tu naplno, opravdově.
Můj pejsek mě učí, že láska nepotřebuje komentář ani uznání.
Stačí být.
Když láska zamrzne v ironii
Někdy přijdete s náručí otevřenou a místo tepla ucítíte led.
Nejen, že se ten druhý zavře — on to ještě okomentuje.
„Nedělej divadlo,“ řekne.
Tuhle větu jsem slyšela i doma.
„Á jé, Janžurová přijela.“
A v tu chvíli všechno nadšení zmizelo.
Rozpřažené ruce připažily a srdce se stáhlo.
O srdci, které už nechce hrát
Moje srdce už nechce soutěžit o pozornost.
Nechce stát pod proudem výčitek a sarkasmu.
Chce dávat i brát stejně — v klidu, v rovnováze.
A když to nejde, raději mlčí.
Protože mlčení bolí míň než ironie, která bodne do otevřené dlaně.
Nové přísloví
Pes má studený čumák, ale horké srdce.
Lidé mají horká očekávání, ale v duši často zimu.
A kdo umí vnímat, ten ví, že právě pejskové nás učí, jak zůstat člověkem.
