Článek
Byl rok 1983.
Bylo mi osmnáct let a můj bratr se právě vrátil z vojny.
Měl nově koupenou starou Škodovku a já čerstvý řidičák.
Rozhodli jsme se projet. Pršelo.
Silnice klouzala.
Auto se smeklo do protisměru a narazilo do betonového sloupu — přímo na mé straně.
Moje maminka to všechno viděla z domu.
Volala záchranku.
Když mě odváželi v bezvědomí, nikdo nevěděl, jestli přežiju.
Později říkali, že jednu moji botu našli sto metrů od auta.
Když jsem se probrala, noha byla zavěšená na závaží.
Máma seděla vedle postele a řekla klidně:
„Až přijde policie, řekni, že jsi řídila ty. Jinak by zavřeli tvého bratra do vězení. Už je to domluvené.“
Bylo mi osmnáct.
A tak jsem řekla, že jsem řídila já.
Personál nemocnice mě zesměšňoval — „kaskadérko“.
Nikdo se neptal, nikdo nevěřil.
Dostala jsem tehdy velkou pojistku a za peníze koupila celé rodině péřové bundy.
Tenkrát to bylo něco výjimečného.
Chtěla jsem, aby měli radost.
A pak… se život rozpadl.
Rodina mě odmítla, když jsem se rozvedla.
Bratr mi vyčetl, že jsem mu rozbila auto.
Moje maminka obrátila proti mně i moje děti.
Trvalo čtyřicet let, než jsem ten příběh jednou vyprávěla u psycholožky.
Poslouchala mě mlčky, a pak se zeptala:
„A proč jste tenkrát neřekla ne?“
A já zůstala stát jako ztuhlá.
„A to jsem mohla?“ ŠOK.
Bylo to, jako kdyby se ve mně otevřelo okno po půlstoletí.
Bylo mi šedesát a poprvé v životě jsem pochopila,
že člověk musí nejdřív vůbec vědět, že má právo říct ne.
Protože dokud vyrůstáme v poslušnosti —
když věříme, že autorita má vždy pravdu,
když nás učí, že láska znamená souhlas,
pak to není o tom, že bychom neuměli říct ne.
My jen nevíme, že můžeme.
Ne znamená: nesouhlasím, necítím to, nechci to tak.
Neznamená vzdor.
Neznamená sobectví.
Znamená pravdu.
Když řeknu ano a myslím ne,
zraním tím jen sama sebe.
Když řeknu ne, neodmítám druhého — chráním se
A to je někdy ta nejčistší forma lásky.
Dnes už vím, že tělo nikdy nelže.
Když se vám dech zkrátí, když cítíte chvění,
když se vaše duše stáhne —
je to vaše pravda, která šeptá: „Ne.“
Naslouchejte jí.
Říct „ne“ není slabost.
Je to návrat k sobě.
K vlastnímu středu.
K sobě v nás.
A pokud vám to, co jsem napsala, pomůže říct vaše první ne,
budu šťastná.
