Článek
Slušnost neznamená, že budeme prezidentovi komolit jméno. Ale neznamená ani to, že přestaneme mluvit o jeho minulosti a každého kritika označíme za trolla či hlupáka.
Ano, prezident České republiky se jmenuje Petr Pavel.
Ne Petr Pávek.
Nazývat veřejně činného člověka posměšným nebo krycím jménem nemusí být vtipné ani důstojné. Stejně tak ale není důstojné označovat každého, komu prezidentova minulost vadí, za zoufalého trolla, hlupáka nebo burana.
Právě to však dělá článek, který se údajně zastává slušnosti.
Jeho autor vypráví, že ze dvanácti náhodně oslovených lidí čtyři odpověděli, že prezidentem je „snad Petr Pávek“. Z této drobné a nijak ověřitelné příhody následně vyvozuje, že značná část populace už snad ani nezná prezidentovo skutečné jméno.
Dvanáct lidí však není průzkum veřejného mínění.
Je to dvanáct lidí.
„Možná“ si dělali legraci. „Možná“ otázku nepochopili. „Možná“ skutečně odpověď nevěděli. Ale budovat na čtyřech odpovědích diagnózu české společnosti je přinejmenším stejně nepřesné jako tvrzení, proti kterým autor bojuje.
Mnohem závažnější je ovšem způsob, jakým se v textu zachází s minulostí prezidenta.
Autor kategoricky tvrdí, že Petr Pavel nikdy nebyl komunistickým rozvědčíkem. Jenže sám prezident ve svém oficiálním životopise uvádí, že byl v letech 1985 až 1989 členem KSČ, absolvoval postgraduální studium zpravodajství a v roce 1988 se stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu.
Můžeme vést přesnou debatu o tom, zda už byl hotovým operativcem, nebo se na tuto práci teprve připravoval. Můžeme připomínat, že většinu kurzu dokončil až po listopadu 1989 a že jeho další působení v české armádě a NATO bylo spojeno se službou demokratickému státu. Historici se ostatně v hodnocení významu jeho předlistopadové dráhy rozcházejí. Shodují se však, že do kurzu vojenské rozvědky nastoupil a že jeho tehdejší kariéra vyžadovala vysokou politickou prověřenost.
Proto je slovo „nikdy“ přinejmenším zavádějící.
Stejně opatrně bychom měli mluvit o Evě Pavlové. Označovat ji automaticky za politručku může být nepřesné, pokud tuto konkrétní funkci nevykonávala. Faktem ale zůstává, že byla členkou KSČ a v letech 1986 až 1990 studovala Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda, která připravovala mimo jiné politické kádry pro tehdejší armádu.
Fakta není třeba nafukovat.
Ale není třeba je ani zmenšovat.
Člověk se samozřejmě může změnit. Petr Pavel své členství v KSČ označil za chybu a jeho více než třicetiletá kariéra po roce 1989 je také součástí jeho životního příběhu. Nikdo rozumný by ji neměl vymazávat.
Jenže ani omluva, ani pozdější zásluhy nemohou občanům nařídit, jak mají jeho minulost cítit.
Někdo ji dokáže přijmout.
Jiný nikoli.
Oba mohou být demokraté.
Právě v tom totiž spočívá svobodná společnost. Ne v tom, že se všichni shodneme na jednom správném hodnocení hlavy státu, ale v tom, že můžeme prezidenta volit, podporovat, obdivovat i kritizovat — bez toho, aby nás někdo okamžitě zařadil mezi trolly, dezoláty a hlupáky.
Pro mě osobně představují nejvyšší podobu prezidentské autority Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel.
Ani oni nebyli bezchybní. Nikdo není. Prezidentský úřad však podle mě vyžaduje mimořádně vysoké morální nároky, protože prezident není jen politický úředník. Je symbolem země a způsobu, jakým sama sobě vypráví svůj příběh.
Proto minulost prezidenta není soukromá maličkost.
Je legitimním tématem veřejné debaty.
Nechci Petru Pavlovi komolit jméno. Nechci jej urážet a nepovažuji za správné vytvářet o něm lži. Ráda ho nemám a nevěřím mu. Volit ho nebudu.
Stejně tak ale odmítám představu, že respekt k prezidentovi znamená mlčení, poslušnost a povinnost přijmout jeho minulost přesně tak, jak ji vykládají jeho obdivovatelé.
Prezident se skutečně jmenuje Petr Pavel.
Ale demokracie se jmenuje také právo klást nepříjemné otázky.
