Článek
Když člověk drží dietu, většina nutričních poradců dříve nebo později omezí cukr, sladkosti a často i pečivo. A tak jsem se po dlouhých týdnech odříkání jednoho dne zakousla do něčeho, co mi už nějakou dobu chybělo.
Do obyčejného rohlíku.
Žádná svíčková. Žádný dort. Žádná zabijačka.
Prostě rohlík.
Jenže jsem měla hlad. Velký hlad. A zároveň jsem vedla na vodítku svého pejska Ziggyho, který měl pocit, že svět je potřeba prozkoumat právě teď a právě velmi rychle.
Tak jsem šla, jedla, spěchala a snažila se stíhat psa.
A pak se to stalo.
Rohlík se rozhodl, že už dál nepůjde.
Zaskočil mi.
Nejdřív jsem kašlala. Pak víc. Pak ještě víc. Lidé kolem mě pochopili, že už to není obyčejné zakašlání. Prosila jsem je, ať mě bouchnou do zad. Někteří se snažili pomoci, jiní mě spíš opatrně poplácávali, ale nic nezabíralo.
A protože si nevěděli rady, zavolali rychlou.
Já je dusíce se přemlouvala, ať to nedělají.
Jenže oni byli rozumnější než já.
Sanitka přijela během chvilky, protože vše se odehrálo kousek od nemocnice. Záchranáři se také báli použít některé razantnější postupy, aby mi neublížili, a tak mě odvezli do nemocnice.
Tam jsem po chvíli ten nešťastný rohlík konečně vykašlala.
A mohla jsem domů.
Jenže to nejdůležitější není ten rohlík.
Nejdůležitější je to, co jsem viděla potom.
Viděla jsem zdravotní sestry, lékaře, sanitáře a další personál, který se staral o nemocné lidi s neuvěřitelnou trpělivostí. Viděla jsem staré lidi, bezmocné lidi, vystrašené lidi. A viděla jsem, kolik práce a lidskosti je potřeba, aby se o ně někdo postaral.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak samozřejmě jejich práci bereme.
A jak málo za ni děkujeme.
Proto bych chtěla poděkovat všem zdravotníkům. Nejen těm, kteří se postarali o mě, ale všem, kteří denně pomáhají lidem v situacích, kdy jim není dobře, kdy mají strach nebo kdy jim jde o zdraví.
A já?
Já asi poslechnu svou dietoložku.
Možná ten rohlík opravdu do mého jídelníčku nepatří.
A pokud si z mého příběhu máte něco odnést, pak snad jen toto:
Nenechte si život zkazit ani rohlíkem, ani lidmi kolem sebe, kteří vás někdy dokážou podusit úplně stejně.
A hlavně – dýchejte. Dokud můžeme dýchat, je svět vlastně pořád ještě v pořádku.
