Článek
Ráno jsem na Instagramu narazila na citát profesora Vladimíra Beneše:
„Největší nemoc stáří není demence. Je to samota.“
A přiznávám, že mě to zvedlo ze židle.
Jak může tak moudrý muž, kterého si hluboce vážím, nazvat samotu nemocí?
Jsem sama už dlouho. Děti dospěly, původní rodina se rozpadla, partnerství se vyčerpala. Ale já nejsem nemocná. Jen jsem se naučila žít v prostoru, kde konečně slyším sama sebe.
Znám lidi, kteří žijí obklopeni rodinou, a přesto jsou uvnitř osamělí. Viděla jsem to u své babičky Aničky – kolem ní hluk, povinnost, ale žádné teplo. To není samota. To je opouštěnost uprostřed lidí.
A to bolí víc než ticho.
Moje samota je jiná. Je to prostor, kde vznikají obrazy, texty, klid. Kde duše dýchá.
Kde člověk znovu slyší svůj vlastní hlas, protože už nemusí mluvit, aby byl slyšet.
Když jsem o tom přemýšlela, zazvonil telefon.
Volala mi paní z jedné instituce, s níž jsem potřebovala něco řešit.
Rozhovor začal úplně běžně – otázky, odpovědi – a pak se najednou stočil k tomu, co mě právě rozčílilo.
Vyprávěla jsem jí o citátu profesora Beneše a ona se usmála:
„Já ho znám,“ řekla. „Je skvělý.“ Tak o tom není pochyb, i já miluji jeho práci, knihy, filozofii. Dodávám jako autor textu.
A dodala tiše: „Třeba to myslel jinak. Myslel to z pohledu života a smrti. Když člověk žije s druhým, může mu někdy zachránit život – třeba jediným telefonátem nebo první pomocí. Proto říká, že samota zabíjí.“
V tu chvíli se ve mně všechno ztišilo.
Možná měl opravdu na mysli samotu těla, tu fyzickou, kdy kolem nás není nikdo, kdo by nás v nouzi zaslechl.
A já mluvím o samotě duše — té, která není ztrátou, ale domovem.
Dnes už vím, že obojí může být pravda.
Samota může zabíjet, když z ní uděláme zeď.
Ale může léčit, když se stane prostorem pro ticho, pro tvoření, pro vnitřní rozhovor.
Jak to profesor Beneš opravdu myslel, ví nejspíš jen on. Nebo je to jen bulvární titulek a lákadlo koupit si knihu.
Je to muž, který o mozku ví víc než téměř kdokoli na světě.
A přesto právě mozek nikdy nemůže zůstat úplně sám. Potřebuje spojení – s tělem, s duší, s duchem. Potřebuje ten neviditelný proud, který nás spojuje s vesmírem i s druhými lidmi.
A tak se ptám i vás:
Jste sami, nebo máte kolem sebe lidi, které milujete a neumíte si bez nich představit život?
Nebo jste smutní, že ti lidé tu teď nejsou?
Možná právě v té otázce začíná skutečné porozumění samotě.
