Článek
Reakce na článek „Historie uměleckého pádu Jaromíra Nohavici“
V posledních dnech se tu objevil článek hodnotící Jaromíra Nohavicu velmi tvrdě — lidsky, umělecky i politicky. Nechci polemizovat s jeho autorem, chci jen nabídnout jiný pohled. Tichý, klidný, možná i smířlivý.
Mýlíme si dvě věci: člověka a tvorbu
Člověk může být slabý, unavený, udělat chybu. Ale dar, který nese, tím nemizí.
Nohavicovy písně nejsou produktem jeho politických názorů. Jsou něčím, co přichází skrze něj — a co se dotýká několika generací.
To, co roky lidé tolik milovali, nebyla dokonalost. Byla to schopnost vyslovit to, co jsme cítili a neuměli pojmenovat. To je dar. A dar nezmizí jen proto, že se člověk později promění.
Kdybychom hodnotili umění podle dokonalosti autorů, nezbylo by nám téměř nic
Žádný velký umělec nebyl bezchybný. Lidské životy plné selhání stojí za poezií, obrazy i hudbou, které máme dnes za nadčasové.
Umění není životopis.
Někdy je dokonce pravým opakem tvůrcovy povahy.
To neznamená chyby schvalovat. Znamená to jen nezaměňovat člověka s darem.
Kritika patří k umění. Ale lynč není kritika
Psát, že Nohavica „píše slogany“ je názor. Ale tón, který má člověka odepsat, už není o umění — je o autorovi samotném.
Je v pořádku nesouhlasit. Je v pořádku jeho nové písně nemilovat.
Ale úplně je zrušit? To je podle mě nespravedlivé.
Dar skrze něj kdysi prošel. A lidem zůstal — bez ohledu na jeho dnešní postoje.
Co vlastně čekáme od umělců?
Aby nezestárli?
Aby nedělali chyby?
Aby měli bezchybný hodnotový kompas?
Aby vyhověli všem politickým bublinám?
Možná chceme po umělcích čistotu, kterou sami nemáme. A když ji nenajdeme, odmítneme celé dílo. Ale svět není černobílý.
Člověk, který napsal Divné století, nezmizel. Jen se změnil — jako každý z nás.
Můj závěr
Nemusíme sdílet jeho názory.
Nemusíme ho milovat.
Nemusíme odpouštět jeho omyly.
Ale měli bychom si připomenout:
tvorba je větší než její autor.
A dar je větší než lidská slabost.
Nohavicovy dary — ty skutečné — už patří lidem. Nikdo nám je nemůže vzít.
A pokud začneme hodnotit umění podle dokonalosti tvůrců, brzy nebudeme mít co poslouchat, číst ani milovat.
Možná je čas vrátit do debaty něco, co mizí:
úctu k daru, i když ji zrovna nemáme k člověku, který jej kdysi nesl.
A ještě jen tolik: mluvit o „vině“ je snadné, když stojíme desítky let daleko. Ale nikdo z nás neví, co tehdy bylo skutečné, co přikrášlené a co úplně jinak. Proto bychom měli vážit slova — abychom nesoudili tam, kde neznáme pravdu.
