Článek
Písničkář, jehož tvorba v 80. letech představovala útočiště nejen pro lidi, kteří byli nespokojeni s životem v totalitním systému, ale také pro ctitele písňové poezie a v rámci folkového výrazu značné hudební invence, dnes bez zjevného studu kope kolem sebe. Jeho „umění“ dosáhlo takové pokleslosti, že jej s nadšením přijímají jen fanatici z jeho politické základny, zatímco kritici se oprávněně zdráhají mluvit byť jen o řemeslné kvalitě, natožpak nějaké nadstavbě dané kdysi mimořádným talentem.
Jaromír Nohavica patřil k elitě českých folkových písničkářů, kde se jeho tvorba opírala o literární vlivy a filtrovala tehdejší strach a schizofrenii totalitní doby do hluboké, přijímané poezie. Byl buřičem, ale s jasnou morální kotvou. Tu sice značně relativizovaly skutečnosti, které vyšly na světlo po otevření archivů Státní bezpečnosti v devadesátých letech, podstatnou část svých věrných z předchozí dekády písničkář nadobro ztratil, ale to nijak nesnižuje úlohu jeho písní v době komunistického zmaru.
Dnes je Nohavica pouze politickým aktivistou, který dobrovolně opustil uměleckou funkci, aby se stal kronikářem zlosti těch, kteří jsou nespokojeni s vlastním životem a obracejí se proti těm, kteří za to údajně mohou, ať už je to „pražská kavárna“, „lepšolidi“, „pravdoláskaři“ nebo „Fyjala“. Kdysi musel svá sdělení šifrovat, aby přežil; nyní je pronáší s banální přímočarostí na platformách, které ho bez výhrad přijímají.
První velkou a neomluvitelnou trhlinu na Nohavicově pověsti způsobila v roce 2016 píseň Arab mi šahá na babu. Tento text, který Nohavica představil v kontextu uprchlické krize, znamenal naprosté opuštění někdejší poetické úrovně ve prospěch laciného, populistického sloganu.
Slova jsou nekompromisní a hrubě násilná: „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu, zabiju toho barabu, Alibabu, ze Sýrie.“ Zatímco někteří Nohavicovi příznivci text interpretovali jako zesměšňování české xenofobie, většina kritiky i lidskoprávních organizací (včetně Human Rights Watch, která požadovala vysvětlení) jej označila za xenofobní či rasistický popěvek.
Zatímco Nohavicu bylo v minulosti možné považovat za jakýsi kulturní most, který spojuje (připomeňme si celé skvělé album Divné století), tato píseň funguje jako katalyzátor intolerance a rozdělení. Pro umělce, který se kdysi tvořil svá umělecká díla v kontrapunktu k totalitnímu režimu, je tragické, že sáhl k tak nízkým společenským náladám, čímž potvrdil, že pro udržení publika je ochoten obětovat svůj vlastní umělecký kredit.
Podkuřování xenofobním tendencím bylo jen předehrou k Nohavicovu definitivnímu politickému zakopání v ideologickém příkopu. Dlouhodobě Nohavica publikoval své písňové glosy, takzvané Virtuálky, nejprve pro web Virtually.cz provozovaný dnes už zapomenutou levicovou političkou Janou Volfovou, posléze pak pro kanál „Aby bylo jasno“, který patří bývalé političce (cestující bezskrupulózně zprava doleva) Janě Bobošíkové a ekonomické analytičce Haně Lipovské.
Ačkoliv sám Nohavica tvrdí, že psát takový „odlehčený, nezávazný a třeba i rýpavý komentář“ ho vždy lákalo , skutečnost je taková, že si dobrovolně vybral platformu kritickou vůči liberální demokracii, západní alianci a mainstreamovým médiím. To jednoznačně vyplývá už z míst, na kterých své písňové glosy uveřejňoval.
Tato volba jej definitivně přeřadila z pozice nezávislého písničkáře do role agitátora, který poskytuje obsah pro konkrétně vyhraněnou, anti-západní bublinu. Nohavica si tak vybral ideologický komfort zlaté klece, kde je jeho prvoplánovost přijímána bez výhrad. Stejně ostatně jako na jeho koncertech pro davy z velké většiny nepochybně stejně politicky naladěných posluchačů.
Vrcholem této angažovanosti byla v roce 2022 (v době dopadu rakety na polské území) píseň Počkáme, co řekne, kde se Nohavica se značně primitivní rétorikou strefuje do amerického prezidenta Joea Bidena a do domnělé podřízenosti západních zemí tehdejším Spojeným státům. Text redukuje složiité téma do jednoduché, až dětinské říkanky, kde vše závisí na Spojených státech: „počkáme, co řekne pan prezident USA“.
Zpěvák v textu glosuje dokonce i to, zda raketu dopadlou v Polsku vypálili Rusové, nebo Ukrajinci, čímž aktivně rozmělňuje odpovědnost za válku. Málo platné, ale tato rétorika je v dokonalém souladu s jeho neochotou vrátit Puškinovu medaili, kterou obdržel v roce 2018 od Vladimíra Putina. I po ruské invazi na Ukrajinu Nohavica medaili odmítl vrátit, s cynickým argumentem, že cena má „ukázat, že se dá skrze písně spojovat“ a ukončit rozpory.
Tato morální i geopolitická naivita, nebo spíše vypočítavost, znamená pro umělce jeho formátu neodpustitelnou rezignaci. Dělat si legraci z Bidena s prostými rýmy, zatímco se drží ceny od agresora (a v loňském životopisném dokumentu dokonce prohlašuje, že kdyby mu ji nabídli dnes, do Moskvy by si pro ni zajel opět!), je přímo definice umělecké pokleslosti.
Posledním hřebíkem do rakve Nohavicovy umělecké relevance je píseň Za všechno můžou oni, která rezonuje internetem, ale bohužel nikoli pro svou kvalitu. Píseň, jejíž neoficiální název bývá Za všechno může Babiš, sarkasticky komentuje českou zálibu hledat viníka společenských problémů „někde nahoře“ (Putin, Babiš, a sem „nahoru“ řadí i sám sebe - slokou „Za všdchno ůže Nohavica…“).
Píseň, která se možná snaží kritizovat český defétismus a tendenci obviňovat druhé, je sama o sobě jen dalším banálním sloganem, postrádajícím hloubku a sofistikovanost, jakou bychom očekávali od autora Nohavicova kalibru. V tom tkví ironie a zároveň důkaz uměleckého vyčerpání: Nohavica kritizuje obecnou potřebu hledat „oni“, zatímco on sám aktivně a prvoplánově vinil „je“ (konkrétně Bidena a Západ) v předchozí tvorbě.
Tato opakovaná polopatická kritika ukazuje, že písničkář patrně ztratil důvěru ve svůj vlastní talent, neboť již, jak je vidět, není schopen tvořit hluboké, skryté sdělení, které by publikum dekódovalo, a pro které jej mělo kdysi dávno tolik rádo. Místo tvoření nadčasového umění, které by oslovilo napříč generacemi, produkuje pouze dočasné a nehodnotné „pakárny“, které se stávají majetkem pouze těch, kteří mu již tak fanaticky fandí. Umělec, který ztratil schopnost sebereflexe i řemeslné dokonalosti, nabízí jen vděčné, ale úplně prázdné politické glosy.
Smutný pád Jaromíra Nohavici je dán rezignací na řemeslo a jasně zacílenou ideologickou volbou. Jeho tvorba přešla od komplexní reflexe světa k prosté politické agitaci. Tím vyměnil nadčasovou hodnotu za rychlé politické body. Kdysi byl kultivovaným hlasem vzdoru, nyní je pouze ozvěnou populistického tábora, pro který je prvoplánovost a řemeslná nedokonalost ctností, nebo mu alespoň postačuje. Jaromír Nohavica, někdejší mistr slova, dnes píše pouhé slogany. A to je hodně smutná bilance.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica
https://eurozpravy.cz/domaci/spolecnost/166334-nohavica-zpival-o-zabijeni-arabu-je-z-toho-mezinarodni-skandal-na-vysokych-mistech-se-poradne-nastvali
https://www.echo24.cz/a/wGkBd/arab-mi-saha-na-babu-ja-mu-snad-oci-vydlabu-zpiva-nohavica
https://www.echo24.cz/a/Sj3×K/zpravy-domov-nohavica-bobosikova-raketa-polsko-biden
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/nohavica-bobosikova-aby-bylo-jasno-virtualky.A221125_103210_hudba_ts
https://www.prahain.cz/kultura/stb-mi-hrozila-strasnymi-vecmi-reaguje-nohavica-na-kritiku-s-usmevem-u-jany-bobosikove-10236.html
https://www.denik.cz/hudba/za-vsechno-muze-babis-a-putin-jaromir-nohavica-si-v-nove-pisni-rypl-do-cechu.html?seznam-hp=1&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
https://www.headliner.cz/novinky/glosa-dno-v-nedohlednu-nohavica-v-nove-pisni-brani-babise-i-putina
