Článek
Proč nás nikdo nenaučil mluvit tak, aby rostla duše, ne ego
Kritika je jedna z nejpřirozenějších forem lidské komunikace.
Ale společnost nás nikdy neučila, jak ji používat tak, aby rostla duše — ne ego.
Ve školách se děti učí pravopis, násobilku a státní zřízení…
ale nikdo je neučí, jak vyjádřit vlastní názor bez útoku, jak dát zpětnou vazbu bez ponížení,
jak říct „nesouhlasím“, aniž by to zraňovalo.
Většina dospělých proto používá slova přesně tak, jak se to naučili doma:
buď jako ticho, nebo jako rány.
Když se slova změní v atentát
Kdo není zvyklý růst, není ochoten změnit své vzorce,
a necítí se ve svém světě spokojený,
začne používat jazyk způsobem, který připomíná spíš atentát než dialog.
Takový člověk nenaslouchá.
Nechce porozumět.
Neptá se: „Co tím říkáš?“
Jeho jediný cíl je zasáhnout.
A tady je pravda, kterou jsme se nenaučili dost brzy:
Kdo se snaží ublížit slovem, vždy nejvíc ublížil sobě.
Protože lidská bytost, která je naplněná, tvořící, spokojená a otevřená —
nemá potřebu střílet po druhých.
Kde se berou slova, která bolí
Slova se rodí z toho, co v sobě nosíme.
Některá z míst bezpečných.
Jiná z míst bolestivých.
Ale ta nejtvrdší, nejostřejší, nejhloupější —
vždy pocházejí z míst prázdných.
A právě tam je hranice, kterou má smysl učit se rozeznat:
- kritika, která posouvá,
- a kritika, která útočí.
Ta první je dar.
Ta druhá je jen strach převlečený do vět.
Co bychom měli učit děti (a dospělé)
Pokud je něco, co bychom měli předávat dětem ve školách, je to právě toto:
- naučme lidi mluvit tak, aby jejich slova budovala, a ne bourala,
- naučme sebe naslouchat jen tomu, co má kořeny v duši – ne v prázdnotě,
- a učme se nepřebírat nic od těch, kteří sami nechtějí růst.
Protože člověk, který odmítá růst, bude celý život střílet po těch, kteří rostou.
A je na nás, jestli si ty střely připustíme k tělu — nebo je necháme spadnout na zem.
