Článek
Všichni jsme vyrostli v představě, že láska má být navždy.
Že najdeme jednoho člověka, se kterým zestárneme, a že to tak má být.
Věřili jsme, že nebudeme jako naši rodiče nebo prarodiče, kteří se rozešli.
Že my to zvládneme, že rodinu udržíme, že partnera nikdy nezradíme
Jenže život – tělo, hormony, duše, čas – to všechno má vlastní rytmus, který se často od našich slibů odchýlí.
Když se duše vyvíjí jiným směrem
Lidé se mění. Čtou jiné knihy, prožívají jiná setkání, rostou.
A někdy jednoho dne zjistí, že vedle sebe stojí dva lidé, kteří kdysi kráčeli spolu, ale už jdou jinam.
Ne proto, že by si přestali vážit, ale proto, že se proměnili.
Tělo, srdce a hormony mají paměť
Náš systém není stroj.
Lidské tělo touží po doteku, po energii, po inspiraci.
A někdy se stane, že i přes všechny sliby zazáří jiskra – pohled, úsměv, vůně.
To není zrada, to je připomínka, že jsme živí.
Iluze rodinného ideálu
Kolik vztahů drží pohromadě jen ze zvyku?
Kolik z nich stojí na strachu z rozchodu, z finanční nejistoty, z odsouzení okolí?
Kolik lidí se denně přetvařuje, aby „udrželi rodinu“ – a přitom v sobě pomalu umírají?
Nejohroženější jsou ženy po mateřské
Právě tehdy, kdy se jejich tělo i duše znovu probouzí.
Kdy touží po pozornosti, něze, doteku.
A potkají někoho, kdo jim to na chvíli dá.
Není to slabost. Je to volání života.
Pravda místo iluze
Možná neexistuje dokonalá věrnost druhému.
Ale existuje věrnost sobě – odvaha být pravdivý.
Přiznat si, že něco skončilo, že něco bolí, že jsem selhal.
A poprosit o odpuštění – sobě, druhému, životu.
Závěr
Věrnost není o tom, že nikdy nezakolíš.
Věrnost je o tom, že si nezalžeš sám sobě.
Kdo zůstává věrný sobě, ten nezradí ani svět.
