Článek
Dobrá zpráva! Vodu není potřeba z člověka vylévat. Ono jí totiž v plicích pravděpodobně ani moc nebude.
Tonutí „nasucho“
Jak to, že topící se člověk nemá v plicích půlku rybníka? Za všechno může larynx. (Ne, není to zaříkávadlo z pohádky ani indický pokrm, je to jen honosný název pro náš hrtan.)
V momentě, kdy se při tonutí voda dostane do dýchacích cest, zahájí hrtan chrabrou sebezáchranu – dostaví se křeč. A právě tato křeč zachrání dýchací cesty: zabrání další vodě, aby se dostala hluboko do plic.
Proč není nejgeniálnějším nápadem vodu z postiženého vylévat, je už asi jasné – není potřeba ji vylévat, když tam skoro žádná nebude. A i kdyby byla, člověk nefunguje jako čerpadlo, takže z něj to malé množství vody stejně „nevypumpujete“. Maximálně mu tím ublížíte a ztratíte drahocenný čas, který by se dal využít na důležitější věci – třeba na kvalitní resuscitaci.
Co má smysl
Místo vymýšlení záchranářské vodní spartakiády dejte přednost včasné a kvalitní resuscitaci.
Ještě před mačkáním hrudníku ale zavolejte záchrannou službu, pokud ji ještě nikdo nezavolal. Poté zkontrolujte, jak je na tom mokrý nebožák s vědomím a dýcháním. Jestli však nijak nereaguje a po záklonu hlavy nedýchá, nebo místo člověka připomíná spíše kapra lapajícího po vzduchu (gasping neboli lapavé dýchání se takto projevuje), je potřeba zahájit resuscitaci.
Když samotné mačkání hrudníku nestačí
Pokud se někdo topil, v těle teď logicky nemá přebytky kyslíku. V záchraně jeho života je proto zásadní, aby byly při resuscitaci dělány i umělé vdechy. V ideálním případě s dýcháním dokonce resuscitaci začněte. Resuscitace pak vypadá takto:
5 vdechů, a pak stále dokola 30 stlačení hrudníku a 2 vdechy.
Resuscitace ani umělé dýchání nejsou raketová fyzika. Dokáže to každý průměrně zručný smrtelník. Ale dělat to poprvé „naostro“ bez předchozího tréninku není úplná výhra (ani pro vás, ani pro zachraňovaného nebožáka). Běžte si to vyzkoušet na kurz první pomoci. Je to levnější než pak kupovat rakev.
Jak se zachraňuje tonoucí aneb jak se z hrdiny nestát druhým utopencem
Tonoucí se i stébla trávy chytá. Bojuje o život a je mu fuk, že pravděpodobně potopí – a možná i utopí – vás. Proto ještě než pro něj skočíte do vody, zkuste si vzpomenout na tato doporučení (pravděpodobně vám zachrání život):
- Nejbezpečnější záchrana tonoucího je „suchou nohou“, ze břehu – do vody vůbec nelezete.
- Zkuste zachraňovanému něco podat nebo hodit. Ideálně záchrannou pomůcku, kterou máte pro tyto případy připravenou. A když ji připravenou nemáte, tak použijte třeba nafukovací lehátko nebo větev. Fantazii se meze nekladou.
- Do vody, kde nestačíte, je velké riziko jít zachraňovat. Možná tam totiž už zůstanete. Na dně. Takže je v pořádku, když budete „sobci“ a neskočíte tam. Sobectví, které zabrání dvěma mrtvým namísto jednoho, ve skutečnosti zas takové sobectví není.
Nejmenší první pomocí, kterou i ze zákona musíte poskytnout, je volat 155. Tou největší pomocí je paradoxně prevence, aby k tonutí vůbec nedošlo. Například:
- znát vodu, hloubku, terén pod vodou
- neskákat do neznámé vody
- děti vždy hlídat a obléknout jim funkční pomůcku, ze které nevyklouznou či se nepřevrátí s nemožností návratu zpět (takže kruh či volné rukávky nejsou nejšťastnější volbou)
Samozřejmě jsou případy, kdy do vody skočíte tak jako tak. Ale než do vody skočíte, vždy si vezměte něco s sebou – aby se tonoucí nechytl přímo vás. Takže lehátko, větev, ten plovací kruh nebo cokoliv, co plave a čeho se může tonoucí chytit. Vaše ramena nejsou ideální záchrannou pomůckou.
Zdroje:
ERC Guidelines 2025
