Ze života anesteziologa: posmrtný gasping aneb i mrtví lidé mohou dýchat

I když to vypadá, že tento člověk dýchá, tak nedýchá. To, co jeho tělo předvádí, se odborně nazývá gasping neboli lapavé/agonální dýchání. Je to stav, ke kterému dochází při srdeční zástavě (nebo při patologickém srdečním rytmu, který už nedokáže rozhánět krev do těla).

V momentě, kdy srdce přestane fungovat, se zastaví i krevní oběh. Na přívod krve a kyslíku je extrémně náročný mozek, který do pár vteřin přestává fungovat a posílá dotyčného do bezvědomí. Z posledních zbytků sil a kyslíku se mozek snaží udržet druhou nejdůležitější tělesnou funkci – snaží se nepřestat dýchat.

Bohužel, dýchání, které se po srdeční zástavě objevuje (a to až u 40 % pacientů), není kvalitní, k životu nestačí a ještě ke všemu mate snaživé laické zachránce.

Prostě přírodo, tohle jsi fakt nedomyslela.

I člověk v bezvědomí, tedy nereagující na oslovení a zatřesení rameny, by měl po záklonu hlavy dýchat normálně – tedy:

Co naopak není normální?

Tohle není normální dýchání. Člověk v bezvědomí, který toto předvádí, nepotřebuje ujištění, že „to přece bude dobrý“. Tenhle člověk potřebuje stlačovat hrudník. A volat záchranku. V opačném pořadí.

Teď se zamyslete – kdo vás kdy učil, že člověk, který je z medicínského hlediska mrtvý, může ještě předvádět něco na způsob dýchání? Pravděpodobně nikdo.

Co vás ale určitě učili, je, že člověk, který dýchá, žije, takže nepotřebuje něco jako resuscitaci. A to je ten osudový omyl, který často rozhoduje mezi životem a smrtí. Protože pokud se u pacienta objeví gasping, jeho srdce už nepracuje a bez zahájení mačkání hrudníku (a ideálně i umělého dýchání, viz níže v článku) nepřežije.

Je to matoucí. V hlavě máme informaci: živí lidé dýchají a mrtví ne. A přitom i mrtví ještě chvíli dýchat můžou. Díky, evoluce.

Co se týká samotné resuscitace – nejdůležitější je začít ji včas. Takže moc nepřemýšlet a u člověka v bezvědomí, který po záklonu hlavy nedýchá/nedýchá normálně/nebo si jeho dýcháním nejste jistí, začít mačkat hrudník.

Jak je to s umělým dýcháním? Smysl má a zvyšuje šance na přežití. Ale musí se dělat správně – a to se bez předchozího tréninku na figuríně dělá těžce.

Statistika se s nikým nemazlí– pokud někdy budete někomu mačkat hrudník, pravděpodobně to bude někdo z vaší rodiny nebo někdo z vašich blízkých. A na téhle záchraně života vám fakt bude záležet.

Suma sumárum:

Ano, to se stává. Nebudete první ani poslední, kdo zmáčknul hrudník živákovi. Je fakt lepší zmáčknout hrudník zbytečně, než váhat u někoho, komu tím zachráníte život, protože odklad resuscitace mu výrazně snižuje šance na život- to už víme.

A jak poznáte, že dotyčný resuscitaci nepotřebuje? Snadno- ono to resuscitování docela bolí, takže se nebojte, že by si to postižený nechal líbit a klidně spal dál. Pokud to nepotřebuje, bude se dalšímu stlačování bránit.

Člověku se zastaveným srdcem už jeho stav nijak nezhoršíte – můžete ho jedině zlepšit. Bez vás je jeho osud jasný.

A živákovi? No, nebude z toho nadšený, líbit se mu to taky spíše nebude, možná si odnese modřiny a jednu pikantní historku do hospody, ale rozhodně to přežije.

Mimochodem- i lektoři či figuranti na kurzech první pomoci si jednou za čas takové hezké zmáčknutí hrudníku od účastníka zažijí. Spoiler- všichni žijeme dál.

To se může stát. A pokud to zažijete, gratulujte si! Ale s resuscitací nepřestávejte.

Resuscitací jste dokázali vypumpovat dostatek krve k mozku, který se díky tomu začal trochu vzpamatovávat, což se projeví gaspingem. Pořád se ale nevzpamatoval dostatečně. Dokud se postižený nezačne mačkání hrudníku aktivně bránit, v resuscitaci pokračujte.

ERC Guidelines 2021
Kurzy první pomoci ZDrSEM
PubMed: Agonal respiration in cardiac arrest