Barokní gotika a pozapomenutá Santiniho stavba

„Temno 18. století (znám jeho stíny snad více než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.“

Krátký úryvek z textu historika Josefa Pekaře (1870 - 1937) jsem si po prvé přečetl ve druhé půli 70. let, když jsem v pražském antikvariátu v Dlážděné koupil za pár korun katalog k výstavě „Pražské baroko 1600 - 1800“. Tu uspořádal v prostorách Valdštejnského paláce spolek Umělecká beseda v r. 1938. Výstava patří k těm, které naši kunsthistorici označují za stěžejní. Lidé mohli poprvé uceleně obdivovat výtvory slohu, který byl do té doby často označován pejorativně jako sloh parukový, či copový. Mnozí si jej spojovali (a možná dodnes spojují - Karel Havlíček a Zdeněk Nejedlý vykonali své) s nemilovanými Habsburky a s jezuity, lítými a plesnivými to hubiteli českých knih.

Světlo i teplo (ale také chladivý stín) nalezneme v architektonických realizacích Jana Blažeje Santiniho-Aichela, od jehož úmrtí uplyne dnes, tj. ve čtvrtek 7. prosince tohoto r. 300 let (3. 2. 1677 - 7. 12. 1724). Poprvé jsem se s českým Borrominim či Guarinim seznámil v době, kdy ještě nebyl obdivovanou celebritou. V r. 1976 vydalo nakladatelství Academia studii Viktora Kotrby „Česká barokní gotika“. S úžasem jsem si večer před spaním prohlížel černobílé fotografie klášterních bazilik v Sedleci u Kutné Hory, v Kladrubech u Stříbra a detailní záběry kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Již tehdy, byť o baroku jsem měl jen několik neucelených informací, jsem si říkal, že Santini musel být geniální.

Po roce 1989 se syn a vnuk pražských kameníků původu italského stal módou stejně jako třeba v hudbě „Čtvero ročních období“ od Vivaldiho nebo v literatuře „Mistr a Markétka“ od Bulgakova. Santiniho se navíc zmocnili záhadologové a esoterici, jimž palivo dodala „Šifra Mistra Leonarda“ od mého křestního jmenovce Browna.

Informací o Janu Blažejovi je dnes víc než dost. Nechci psát o tom, co si lze jednoduše vyhledat na internetu či v bohaté literatuře. Rád bych se však zaměřil na jev zvaný barokní gotika a dále na jednu Santiniho pozapomenutou realizaci, která - bohužel - stala se obětí nechvalně proslulé Pražské asanace z přelomu 19. a 20. století.

Barokní gotika! Esoterici, pokud jde o tuto větev barokního umění, roztáčejí svoji fantazii na vysoké obrátky, avšak o žádnou záhadu hlavolamu nejde. O architektonický zázrak však ano. V pobělohorské době, po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627) a po skončení Třicetileté války (1648), se katolickým řeholním řádům navracejí jejich nemovité majetky, o které přišly za husitských válek. První housle však - pokud jde o samospasitelnou víru římskou a rekatolizaci - hrají páni patres od jezuitů. Což u benediktinů, cisterciáků, premonstrátů a dalších řeholí vyvolává nelibost. Vždyť ti černí jsou přivandrovalci. Náplava z 50. let 16. století! Zatímco naši bratři byli v Čechách a na Morově již od druhé půle 10. století (benediktini), resp. od první půle století 12. (cisterciáci, premonstráti). Mnozí z nich pak zastávali důležité úřady ve správě země, radil se s nimi i sám císař a český král Karel.

Navrácené stavby nacházely se často ve zpustlém stavu. I bylo třeba rekonstruovat, obnovovat a opravovat. Investory a iniciátory byli čeští barokní opati jako např. Václav Vejmluva (1670 - 1738, Žďár n. Sázavou), Jindřich Snopek (1651 - 1709, Sedlec u Kutné Hory), Eugenius Tyttl (1666 - 1738, Plasy), Jeroným Hlína (1668 - 1725, Želiv) či Maurus Fintzguth († 1729, Kladruby u Stříbra). Tito preláti, když sepisovali své požadavky na rekonstrukci klášterní baziliky (většinou zasvěcené P. Marii), nebo když si vybraného architekta pozvali, sdělili třeba toto: „Náš klášterní chrám je třeba obnovit k větší slávě Boží. Musíte to, mistře, udělat tak, aby věřící (a hlavně ti černí od tovaryšstva) již zdálky poznali, že náš řád byl v zemích Koruny české od pradávna. Zatímco oni… No, darmo mluvit, vždyť víte dobře, jak to myslím… Byli bychom proto potěšeni, kdybyste pro svůj projekt užil tvarosloví, kterému dnes někteří říkají lomené či gotické. Zkrátka a dobře: Jistě jste viděl a podrobně si prohlédl katedrálu na Hradě pražském zasvěcenou svatému Vítu - mučedníku. Tehdy náš přeslavný opat XY zastával u císaře a krále Karla blahé paměti místo…“

Tuto barokně-gotickou „záhadu“ nazýváme českým barokním vlastenectvím. Je to pěkný a praktický příklad světla a tepla doby temna, jak to napsal pan Pekař.

Svatého Víta Santini znal velmi dobře. Vždyť zde byl dne 4. 2. 1677 pokřtěn. Na své tovaryšské italské pouti seznámil se s díly Francesca Borrominiho (1599 - 1667) a snad i turínského Guarina Guariniho (1624 - 1684). Pak už jen stačilo propojit křivky, průniky a rafinované obrazce radikálního, dynamického baroku s gotickým tvaroslovím (fiály, lomený oblouk, žebrová klenba). A vznikly skvosty alegoricky odkazující na mnohasetleté dějiny řádu, nad nimiž se nám dnes tají dech a které by klidně mohly být vyprojektovány třeba v době secesní. Příklady? Baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci u Kutné hory (cisterciáci), v Kladrubech u Stříbra (benediktini) a kostel Narození Panny Marie (Želiv, premonstráti). Barokně-goticky ovšem nestavěl jen Santini. Stačí si najít třeba obrázek kostela Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem (augustiniáni), kde architektem byl zřejmě litoměřický Octavio Broggio (1670 - 1742). Rovněž slavný a stavebně plodný František M. Kaňka (1674 - 1766) se barokní gotiky dotkl, a to např. při obnově benediktínské klášterní baziliky sv. Prokopa v Třebíči. Méně známou, leč krásnou jednohubkou je pak barokně-gotický mobiliář kostelíka sv. Havla v Poříčí nad Sázavou od sochaře a řezbáře Lazar Widemanna (1697 - 1769).

O poutní kapli sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru (památka UNESCO) se zmíním jen letmo. Je to jedna z mála původních realizací ve slohu barokní gotiky, tj. Santini ji navrhl a postavil pro opata Vejmluvu na zelené louce. Jde tedy o novostavbu, nikoli o barokně-gotickou modernizaci románské či gotické stavby. Ještě zmíním kapli sv. Jana Nepomuckého v Běstvině, kdysi Janu Blažejovi připisovanou. Avšak spíše půjde o stavbičku jeho žáka Jakuba Voglera (1677? - 1742). Svatojánská kaple má portály ve tvaru pozdně gotických oslích hřbetů a nárožní pilastry připomínají gotické svazčité pilíře chrámových lodí.

A nyní ona zbořená Santiniho stavba. Prvních 23 let svého života (1960 - 1983) prožil jsem na Novém Městě pražském. Takže znám mnoho domů, průchodů, dvorů a pasáží, neboť zde všude bydleli mí spolužáci a v 60. - 80. letech se hlavní vchody do domů a dvorů většinou nezavíraly. V ulici Na Zbořenci 10 bydlel v přízemí spolužák Vašek a já k němu chodil s kamarádem Štefanem hrát kanastu a obdivovat model barokního korábu Vasa, který Vašek stavěl se svým tatínkem. Vyprávěl nám, že dům, ve kterém žije, je velmi starý, že zde kdysi býval klášter, z něhož se některé zdi zachovaly. Až později jsem si dohledal, že šlo o klášter křižovníků strážců Božího hrobu Na Zderaze (neplést s českými Křižovníky s červenou hvězdou). Klášter byl založen již koncem 12. století a jeho součástí byl i kostel sv. Petra a Pavla. Za husitských válek zdejší proboštství zaniklo, poté klášter skomíral (dva řeholníci). Situace se zlepšila - jak jinak - až v době pobělohorské, kdy zde sloužilo Bohu až 84 řeholníků. Proto bylo třeba vystavět nový klášterní kostel. A křižovníci si pozvali (s největší pravděpodobností) přímo Jana Blažeje Santiniho. Ten navrhl nádherný, jednolodní a vysoký kostel bez věže, obdélného půdorysu, s dvěma klenebními poli a s užším, půlkruhově uzavřeným presbytářem. Okna stavby byla oválná. Základní kámen byl položen v r. 1715 za probošta Jana Bedřicha Steimanna a stavbu dokončili v r. 1721. Právě pro gotizující detaily ji kunsthistorici připsali Santinimu.

Kanonie (nebo chcete-li klášter) byla zrušena v r. 1784 za vlády Josefa II. a její majetek připadl Náboženskému fondu. Zde drobná odbočka: Z tohoto fondu (nepřipomíná nám to něco?) se zatoulalo, či odklonilo přibližně 50 % svěřeného majetku. Budovy včetně kostela obsadil vojenský erár, kostel se používal jako skladiště (i to je nám známé) a teprve v r. 1898 byl celý objekt nabídnut Českému vysokému učení technickému. Chrám byl zbourán v r. 1904 (asanace) a jediné, co z barokní přestavby zůstalo, je nevýrazná, pozdně barokní budova proboštství a drobná kaple Božího hrobu vyprojektovaná možná samotným Santinim. V „Kronice královské Prahy a obcí sousedních“ (F. Ruth, III. svazek, str. 1155, r. 1903, vydáno v reprintu Nakladatelstvím Lidové noviny v r. 1995) je tehdy dosud stojící kostel popsán takto: „Baroková tato, krásná a vysoká stavba posud uvnitř má zbytky maleb; budova jest velmi pěkně zachována, mimo opadalou omítku.“

Dnes odpoledne byl jsem se do ulice Na Zbořenci a do míst bývalého kláštera podívat. Kaple Božího hrobu je v uzavřeném dvoře, který patří k areálu ČVUT, „Technika“ vlastní i budovu proboštství. V dalších budovách jsou apartmány k bydlení, kavárna a na dvorech parkují auta. Dveře do bytu, kde kdysi bydlel spolužák Vašek, byly otevřené. Dva pánové zrovna stlali postel, snad byli v Praze na pracovní cestě. „Tady, že byl byt?“, divili se. „Vždyť je to tak malý. Jenže když říkáte 60. léta… To asi Praze sehnat byt nebylo jednoduchý.“

Takže tak. Na ČR 3 - Vltava včera ve 20.00 hodin dávali středeční „Večer na téma“. V anotaci stojí: „Viděl hvězdy na nebi, tvořil hvězdy na zemi, tvořil nebe na zemi. Pořad k 300. výročí úmrtí architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela.“

Zdroje: vlastní vzpomínky, Wikipedie a Umělecké památky Prahy 2 - Nové Město, Vyšehrad (Academia 2000).