Článek
Ráda bych sem napsala příběh o tom, jak mně pomohla manželova soukromá hipoterapie.
Po nástupu do nového náročného zaměstnání se u mne objevily lehčí deprese.
Psychiatr, ke kterému jsem zašla, mně jen předepsal nějaká antidepresiva a hned mě vypakoval z ordinace.
Žádnej rozhovor se mnou nevedl a ani mně neposlal na nějakou terapii.
Nechtěla jsem si hned zvykat na nějaké návykové látky a tak jsem ty prášky vyhodila a dál se se svými černými myšlenkami potýkala sama.
Po čase se můj skvělý manžel na to už nemohl dívat a tak mé uzdravení převzal zcela do svých rukou.
Přesvědčil mne abych překonala svůj strach z koní a vzal mne na farmu ke svému spolužákovi.
Rozhodl se totiž, že mě naučí jezdit na koni. Sám jízdu na koni ovládal výborně.
Vybrali pro mě prý toho nejmírnějšího, kterého tam měli.
Dokonce mne pro ten účel vybavili i jezdeckými botami a bičíkem.
Tak jsem na něj ze přistavených schůdků vylezla a sedla si na něj.
Chvíli se nic nedělo.
„Musíš mu dát pokyn aby jel,“ volal na mne jeho majitel.
Tak jsem sebrala odvahu a pustila se do toho! Pobídla jsem ho zpevněnými patami svých holínek, jak mě poradili a stalo se něco neuvěřitelného!
Kůň mne poslechl a dal se do pohybu.
Výborně reagoval na mé pokyny.
Tak jsem tedy jela!
Několik nedělí jsem jsem pod dohledem starostlivého manžela kroužila po dvoře a podle jeho pokynů vylepšovala buď rovnováhu nebo držení těla.
Konečně nastal podle mého muže čas vyjet do přírody!
Pomalu jsme spolu projížděli krásnou lesní krajinou.
Líbilo se mně, že tak obrovské zvíře, které by mě mohlo lehce rozmáčknout jako malinu, mně dovolí abych na něm seděla!
Přišlo mně vzrušující, že já se svými 65 kilogramy, ovládám zvíře, které váží asi 400 kilo!
Vzrušovalo mě, že i když jsem mnohem lehčí, můžu tak těžké zvíře uzdou a bičíkem ovládat zcela podle svého rozmaru!
Manžel se rozumně držel za mnou a tak jsem si mohla sama volit směr.
Pořádně jsem si to užívala!
Když jsem dala povel vlevo, kůň odbočil vlevo. Když se mi zachtělo uhnout vpravo na zarostlou louku, můj oř opět poslechl.
Byl to zkrátka skvělý pocit souznění člověka a zvířete.
Když jsem chtěla zpomalit abych si vychutnala pohled na krásnou krajinu, stačilo mu jen přitáhnout uzdu a hned jsme šli jen krokem.
Když jsem si naopak chtěla vychutnat vítr ve vlasech, stačilo ho jen zcela lehce pobídnout bičíkem a dal se do klusu.
Ten den jsem zcela podlehla kráse jízdy na koni!
Naprostá extáze ale nastala, když jsme dojeli k mělké říčce.
Okamžitě jsem si vzpomněla na záběry z romantických slaďáků a pobídla jsem svého koně do řeky.
Voda koním sahala sotva po kolena, a tak jsme další část cesty jeli s manželem romanticky vedle sebe řekou.
Jízda řekou mne okouzluje.
Projížďka nám utekla a byl čas se vrátit.
Otočili jsme tedy koně.
Vjeli jsme na udusanou polní cestu.
Ani nevím, co mě to napadlo, tak skvělá jezdkyně jsem zdaleka nebyla ale nemohla jsem odolat.
Několika ranami bičíku jsem pobízela koně do stále prudčího trysku!
Ponořila jsem tvář do jeho vlající hřívy a důvěřovala mu, že mě neschodí.
„Zastav, vždyť spadneš!“ Volal za mnou manžel.
Ale to mě ani nenapadlo.
„Tak si mě chyť!“ Odpověděla jsem mu.
Snažil se o to ale zůstal kdesi daleko za mnou.
V tu chvíli mně bylo úplně jedno, jestli spadnu. Ta báječná bláznivá jízda mně za to stála.
Musí vzniknout spojení.
Zastavila jsem celá nadšená až u brány statku.
Ani nemusím dodávat, že od toho dne už deprese byly zcela pryč. Byla jsem v pohodě tak jako dřív.
A od toho dne mám nověho kámoše. Je neuvěřitelně skromný. Ke štěstí mu stačí obyčejné jablko nebo mrkev.
A tak mu je tam od té doby pravidelně vozím.
A to je celý můj příběh.
