Článek
Každý z nás má nějakého koníčka.
Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.
Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.
No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe, a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.
V každém psychologickém časopise a v každých psychowebovkách nám odborně vzdělaní psychologové radí „… abychom se měli rádi!“
Ale už se nikde nedozvíme, co to vlastně konkrétně znamená!
Když jsem jednou zase na nějakém facebookovém webu našla od nějakého váženého psychologa tu originální radu „abychom se měli rádi,“ už jsem to nevydržela a zeptala jsem se ho, co to tedy vlastně podle něho znamená?
A tohle je jeho přesná odpověď:
😐
"Mít se rád znamená chovat se autenticky. Vyjadřovat to, co si doopravdy myslíte. Vždy vědět, co a proč děláte, čeho chcete právě dosáhnout a používat sebereflexi. Je dobré si ujasnit vlastní žebříček hodnot. Na jeho vrcholu nemusíte být Vy, můžete si tam dát koho nebo co chcete.
Mít se rád, znamená především rozumět sám sobě."
😐
Teda v tom aby se prase vyznalo!
Sice mám vysokou školu, ale ani po čtvrtém přečtení jsem nepochopila, co mně svými slovy chtěl vážený pan psycholog vlastně sdělit…
Nějaký čas jsem tak tápala v nejistotě a proto jsem zajásala, když se moje sbírka příběhů obohatila o vzácný klenot - o příběh, zabývající se podobnou tématikou!
A já vám ho teď s radostí nabízím…
Mít se rád tam svou vnučku učí člověk, který pravděpodobně ani nemá žádné zvláštní vzdělání a o nějaké psychologii toho určitě moc neví.
A který celý svůj život jenom dřel na poli od slunka do slunka jako zvíře.
A přesto dokázal to, že jeho úhel pohledu na život a jeho čistou přírodní mentalitu jsem okamžitě pochopila.
Barracuda
P. S. Inspirována filmovým hitem Stephena Kinga jsem tento příběh nazvala:
Příběh plaché Carrie
Byla jsem typické plaché dítě! Mohlo by se dokonce říci uťápnuté dítě.
Považovala jsem se za nehezkou a nezajímavou a protože se se mnou nikdo nechtěl bavit, tak jsem si namlouvala, že ani já se s nikým nechci bavit.
Zkrátka, můj život byl podobný filmu Carrie.
Ve škole jsem tak samozřejmě byla stálou obětí šikany. Každou chvíli jsem měla namočené sešity nebo žvýkačku na židli.
Jednou, když jsem seděla na záchodě, si spolužačky vzaly kýbl, který tam nechala uklízečka, naplnily ho vodou a z vedlejší kabinky mně ho vylily na hlavu.
Myslela jsem si tehdy, že si za všechno můžu sama a že si takový osud zasloužím.
Neměla jsem se zkrátka ráda.
Až se do toho vložil můj skvělý děda. Byl to takový úžasný vesnický svéráz.
Začal s tím pěkně pozvolna a nenápadně.
Když jsem u něho ve svých dvanácti trávila prázdniny, všiml si toho, že se moc ráda nemám.
Například tohle: Dívali jsme se spolu na televizi a seděli na gauči a on se mě zeptal „Proč si nenatáhneš nohy nahoru, je to pohodlnější?“
„Paní učitelka nám říkala, že takhle sedět není zdvořilé,“ odpověděla jsem.
„Na úču se vykašli,“ odpověděl mi, „já ti to dovoluju.“
Trochu rozpačitě jsem si tedy poprvé v životě dala nohy na stolek před gaučem.
Ta obtloustlá brýlatá holka si poprvé v životě dala nohy na stolek. A byl to skvělý pocit, který mně hned zdvihl sebevědomí.
A byl to skvělý pocit!
A takhle to šlo pozvolna dál.
Vlastně mne pořád sváděl k různejm lumpárnám a lumpárničkám, do kterých se mně zpočátku ani trochu nechtělo…
Ale ke svému překvapení jsem pokaždé zjistila, že to, do čeho mě zase navezl, je vlastně moc fajn!
To léto bylo zrovna hodně much a my je museli celý den pracně likvidovat plácačkami, což mně vůbec nebavilo. Jakmile totiž zahlédly, že se k nim blížím s plácačkou, okamžitě odstartovaly a začaly u stropu kroužit kolem lustru. Tam byly přede mmou v bezpečí, protože jsem na ně nedosáhla.
No a on to vyřešil tak, že mně vyřezal ze dřeva krásnou pistoli střílející gumičky a já jsem s ní tak mohla lovit mouchy úplně pohodlně a nemusela jsem kvůli zabití mouchy dokonce ani vstávat z gauče…
Protože věděl, že se u blízkého rybníka porybný nikdy nevyskytuje, jelikož to byl jeho přítel, což mně ovšem zatajil…
(Naopak mě varoval, že musím být děsně, ale fakt děsně opatrná, aby mě u toho nechytil!)
…navedl mne, abych tam chodila pytlačit ryby, stejně jako tam pravidelně chodili i kluci z vesnice…
Musela jsem se ale také naučit si je sama zabít, vykuchat a připravit.
Jindy mně zas večer vyprávěl, že jako kluci jezdili na čunících a dokonce na nich pořádali i závody.
Jako začínající jezdkyně jsem to neměla snadné.
No a hned druhý den ráno mne „přinutil“, abych si osedlala jeho prase v chlívku a jezdila na něm po zahradě.
Dřív jsem se toho mohutného prasete bála a nechtěla jsem nikdy do jeho chlívku ani špehýrkou nakouknout, ale teď, díky dědově ujišťování, že tohle určitě zvládnu, jsem se na něm pohodlně vozila, jako bych byla nějaká královna.
Ani venku to nebylo jiné.
V zahradní restauraci, kam jsme si zašli na zmrzlinu, jsem si například všimla krásné asi třicetileté ženy, která mně už od prvního okamžiku strašně imponovala svojí elegancí.
Ta žena mně už od prvního pohledu imponovala.
Tato žena se právě zdvořile zeptala majitele, který chvíli pomáhal obsluhovat hosty, protože byl právě nával, jestli by si mohla natáhnout nohy na protější židli.
A když majitel souhlasil, udělala si při popíjení kávy pohodlí.
Ale když jsem ji napodobila, hned byl oheň na střeše.
No a já jsem si z ní okamžitě vzala příklad a hned jsem si také požila nohu na protější židli. V tu ránu se ale nade mnou objevil pingl a měl proti tomu dosti vulgární námitky.
Děda okamžitě vyletěl, popadl ho za košili a dovlekl ho dovnitř k majiteli. Ten řekl, stejně jako před chvílí u té dámy, že když si někdo položí nohy na protější židli, že proti tomu nic nemá.
Tak jsem ji tam schválně nechala, až dokud jsme neodešli.
Když nás ten pingl takhle musel obsluhovat, tak z toho mohl prasknout vzteky.
A já jsem se tím jeho bezmocným vztekem krásně bavila…
Podobných lekcí sebepečování jsem ještě i v příštích letech od dědy dostala mnoho.
No a když jsem se v září vrátila do školy, tak k mému překvapení moje šikana skončila!
Já jsem se nějak jinak necítila, ale ostatní holky na mně pravděpodobně asi přece jen nějakou tu změnu vycítily, protože si mne už přestaly dobírat.
Nikdy na svého skvělého dědu nezapomenu a vždy mu za to, co pro mě udělal, budu strašně vděčná!
Mít rád se musíte učit od někoho. Když se to chce někdo naučit sám, tak je to dost těžké.
Ale stojí to za to!
