Článek
Každý z nás má nějakého koníčka.
Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.
Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.
No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe, a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.
Příběh striptérky Moniky.
Druhá polovina mého příběhu bude asi vypadat jako opsaná od baculky, ale počáteční příčina bude jiná. Já jsem se totiž vlastně nikam představit nešla.
Můj přítel, se kterým jsem právě chodila, bydlel v horním patře rodinného domku a jeho rodiče v přízemí.
Oni se tenkrát chystali na nějakou oslavu, konanou ve firmě, kde oba dva pracovali. A tak využil příležitosti a pozval mne k sobě. Nabídl mi chardonnay a já se tak trochu odvázala, což byla chyba! V té firmě totiž praskla voda, a tak se chystaná oslava přeložila na jindy. Jeho rodiče se tedy vrátili domů.
Protože ze shora slyšeli hluk, který jsem tam tropila, šli se nahoru podívat!
Cákala jsem po svém příteli víno z láhve a přitom jsem okolo krku měla pověšenou jeho kravatu.
Do pokoje vstoupili právě ve chvíli, kdy jsem jako nějaká šílená opice skákala z křesla na křeslo, cákala po svém příteli víno z láhve, kterou jsem držela v ruce, a přitom jsem ještě z plna hrdla řvala: „Tak si mně chyť a pořádně mi ho tam narvi, ty divokej kanče!“ Navíc jsem přitom okolo krku měla pověšenou jeho kravatu. A jinak už jsem na sobě neměla vůbec nic.
„Ehm, ehm,“ ozvalo se ode dveří. V okamžiku jsem dokonale vystřízlivěla. Kdyby mne v tu chvíli někdo nechal fouknout, alkohol tester by ukázal nulu.
Hodila jsem na sebe bleskově šaty a proklouzla okolo nich. Přitom jsem jen zašeptala „Já takováhle normálně vůbec nejsem.“ Dole v předsíni jsem si na rozdíl od „kolegyně“ baculky naštěstí nezapomněla vzít i boty. I když je pravda, že jsem si je obouvala až na ulici, a ještě za rohem, kam už z jejich oken nebylo vidět.
No a dál už je můj příběh vlastně téměř stejný jako u baculky.
Doma jsem si sama otevřela láhev červeného, a i když jsem na tom nebyla tak zle jako baculka, do zpěvu mi právě nebylo. O svatbě jsme sice zatím mluvili pouze ze srandy, ale já jsem si to už tak nějak vnitřně přála.
Můj přítel byl totiž na dnešní dobu až mimořádně slušný a zároveň i plachý člověk. A i v sexu se vždy choval maximálně ohleduplně a něžně. Právě proto i to moje „představení“ u něj doma. Chtěla jsem ho konečně vyprovokovat i k něčemu odvážnějšímu.
Přišlo mi to zvláštní, protože byl velmi pohledný.
Na hony se tak lišil od mužů, se kterými jsem chodila před ním. Od mužů s mnohem hnusnějšími ksichty, kteří se na rozdíl od něj chovali, jako kdyby byli nějaké hollywoodské filmové hvězdy jenom proto, že před jejich bytem stálo na ulici auto zahraniční značky, pořízené ovšem na leasing.
Počítala jsem s tím, že po dnešku se u nich doma už také nemůžu ukázat. Proto mne překvapilo, když se moje potenciální tchyně objevila za mými dveřmi.
Nejdříve jsem si myslela, že si přišla pro tu kravatu, kterou jsem si sundala až doma… Pozvala jsem ji dál, nabídla kávu a předpokládala, že až jí vrátím tu kravatu, požádá mne, abych jejího syna už nechala na pokoji.
Proto jsem byla notně překvapená tím, co jsem od ní slyšela.
„Před vámi už Radek chodil s jinou dívkou. Dokonce si ji k nám nastěhoval. Ale už od začátku to neklapalo. Ta žena byla až neuvěřitelně líná. Práci o domácnost vůbec nezvládala. Pokud byla doma, pořád jen surfovala na internetu. Vlastně jsem tak měla na starosti dvě domácnosti. Když měla obzvlášť pracovitý den, tak dokázala udělat akorát tak polévku z pytlíku. Nakonec už jsem pro ně musela vařit jenom já.
A o sex už vůbec neměla zájem. Buď ji bolela hlava, nebo jí zkrátka nebylo dobře. Radek byl z toho tenkrát strašně nešťastný. Občas jsem ho na schodech potkala se slzama v očích.
Naštěstí to netrvalo dlouho. Ze dne na den od nás zmizela beze slova. Až druhý den od ní jen přišla krátká SMS, že odchází hledat štěstí jinam.“
Teď už jsem té jeho plachosti lépe rozuměla.
Ale ona pokračovala dál.
„Víte, moje babička vždy říkala, že muži jsou mnohem jednodušší stvoření než my. Ke štěstí jim stačí pouze dvě věci: Plnej žaludek a prázdnej pytlík! Když od ženy dostanou tohle, jsou šťastní. To my jsme mnohem složitější a hlavně náročnější než oni. My od mužů chceme sto různejch věcí a i když je dostaneme, ani tak se ještě nemusíme cítit šťastné!
No a z toho, co jsem viděla, jsem si jistá, že od vás by měl oboje dosyta. Už několikrát mi doma vyprávěl, jak prý skvěle vaříte.“
V tom měla pravdu. Doma jsem se musela učit vařit už od svých deseti. Vaření mne bavilo a byla jsem vždy spokojená, když to co jsem uvařila, někomu chutnalo.
„Byla bych měla ráda za snachu takovou holku, jako jste vy. Chtěla jsem vás vlastně poprosit, abyste s tím naším ňoumou měla trochu trpělivost. Ono mu vždycky trochu trvá, než se k něčemu rozhoupá. Pokud zůstane sám, bude v životě úplně ztracený. Myslím si, že by vedle sebe potřeboval právě takovou holku, jako jste vy. Tak vlastně jen o tohle jsem vás chtěla poprosit.“
Pak se rozloučila a odešla…
A já tak zůstala doma v pomalu houstnoucím šeru úplně sama, s hlavou plnou vířících myšlenek…
Vlastně jsem nevěděla, co si teď mám sama o sobě myslet. Jestli se mám za něco stydět nebo jestli mám být za něco na sebe pyšná.
No a v dalších měsících jsem stále přemýšlela o slovech, která jsem ten večer slyšela a zároveň jsem čekala, jak se náš vztah vlastně vyvine.
Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho.
Už za půl roku se „ňouma“ odhodlal a požádal mne o ruku!
Udělal to přímo nádherným způsobem, za krásné hvězdnaté noci, v zapadlé romantické malostranské uličce. Prstýnek si o den dříve schoval v puklině stromu, odkud ho znenadání přede mnou vytáhl!
Okamžitě jsem řekla „Ano“ a bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala.
Když jsme se s mým manželem lépe poznali, už konečně přestal být v sexu tak nerozhodný. Teď mám potom naopak pocit, jako by mne přejel vlak.
Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi jediná nevěsta v Čechách, kterou napřed požádala o ruku její budoucí tchyně a až půl roku po ní to samé udělal i její budoucí manžel.
Teď už doma nahá po křeslech neskáču. Už to není zapotřebí. A navíc by se to v mém stavu ani nehodilo. Našemu dítěti, které v sobě nosím, by se to určitě nelíbilo.
