Článek
Moje dnešní zastavení patří muži z Ukrajiny. Člověku, kterého když vídám, vnímám pokoru, úctu a něžnost. Budu psát o jednom obětavém dědovi, který svůj život věnoval postiženému synovi své dcery. Tedy vnukovi, který se stal celým jeho životem. Moje psaní není servilním psaníčkem účelově se hodícím do dnešní doby. O Ukrajincích a mých osobních malých příbězích s nimi jsem často psala už kdysi, na svém blogu. V pražských končinách, kde žiji, už dlouhé roky přebývá velké množství Ukrajinců. Převážně byli ti lidé ze západní části Ukrajiny a po vypuknutí krize přibyli i z oblasti východní.
Obecně mám ty lidi ráda. Nemám ve zvyku rozlišovat, jestli je někdo Rus, nebo Ukrajinec, Gruzínec, nebo Uzbek, Čech, nebo Slovák a mohla bych pokračovat. Pokud jsou ke mně lidé slušní, oplácím jim stejnou mincí. Vycházela jsem tu s našimi Ukrajinci vždy dobře. Snad možná proto, že můj otec byl Srb, mě to srdcem pořád někam táhne. Kolikrát se musím smát a nedá mi to nezkoumat, proč pokaždé, když se dám do hovoru třeba se Slováky, Poláky, Ukrajinci, Rusy, nebo právě Srby, cítím se taková nějaká „normálnější“. Jako bych měla dojem, že k nim vyzařuji něco daleko srozumitelnějšího než pro naše lidi. U Ukrajinců dnes zůstanu, protože jeden z nich mi do života přinesl malý příběh lásky a zamyšlení.
Před několika měsíci jsem si všimla staršího člověka, který v tričku a teplácích každý den vozil dětský kočárek. Spíše kočár. Jeho vozítko je o kus větší než běžný sportovní kočárek. Na kočárku muž vozí chlapce, kterého jsem tipovala na maximálně deset let. Později jsem si všimla, že chlapci pučí knírek, tak si říkám, že možná bude v pubertálním období. Po jisté době se od pána dovídám, že chlapci je pětadvacet let a on je jeho dědečkem. Pán neumí česky a já poslouchám příběh jeho života. Příběh něžný, dojemný, jdoucí k srdci. Muž se mnou mluví rusky, protože jen tak je možné se dorozumět. Vypráví mi příběh člověka, jehož dceři se na západní Ukrajině, ve městě Ivano-Frankivsk narodil velmi postižený syn, kterého pojmenovala Mykola. V ruštině by to byl Nikolaj, u nás Mikuláš. Prostě Kolja. Malinko tady odbočím do osobní roviny.
Když mi muž vždy v krátkosti, při náhodných setkáních u našeho rybníka, kde chlapce pravidelně vozí, sděloval střípky ze svého života, třeba zmínka o městě Ivano-Frankivsk, nebo jméno vnoučka, znova se ve mně ozvala melodie dávno ušlého času tady u nás ve Stodůlkách, kde tu žijeme poblíž tzv. panelákové romantiky a já tu prožila právě s dvěma Ukrajinci osobní románek, kdy jeden, Ruslan, pocházel právě z Ivano-Frankivsk a po čase druhé moje okouzlení - tak to byl jistý Mykola, zvaný Kolja. Náhle mi to znova všechno problesklo před očima. Jako takové něžně úsměvné milostné romance z mého života, které už odnesl čas, ale navždy v člověku promlouvají něčím hodně lidským a zároveň romantickým. Vždy je přineslo léto a možná i tento fakt k člověku tak hezky mluví. Ale zpět k podstatě dnešního psaní.
Před pětadvaceti lety se v rodině z Ivano-Frankivsk narodil malinký Mykola. Neumím pojmenovat, oč v jeho případě po odborné stránce jde, jen vím, že chlapec se narodil slepý, mentálně velmi retardovaný, nechodící, v oblasti horních i dolních končetin velmi hendikepován. Na kočárku bývá neustále v tom známém pohybu, kdy se naklání zezadu dopředu a něco si brouká. Celkový obraz mladého muže je obrazem přerostlého dítěte. V rodině se tehdy rozhodlo, že dcera odejde do ČR za prací, aby mohla posílat vydělané peníze domů, na Ukrajinu - a o dítě se budou starat prarodiče. (Toto není nijak ojedinělá záležitost i v případě zdravých dětí z Ukrajiny. Mnohokrát mi byly před lety vyprávěny příběhy Ukrajinek, které zde pracovaly a domů posílaly peníze prarodičům, kteří vychovávali jejich děti. Je známou věcí, že situace na Ukrajině, politický a zkorumpovaný systém a vůbec celková situace v zemi byla vždy v tak katastrofálním stavu, že se nelze divit, kolik milionů lidí z té země už dávno před krizí na Ukrajině odešlo).
Před dvěma dny, kdy bylo u našeho rybníčku opět nádherně slunečno, se děda s vnoučkem u mě zastavil. Těší mě s těmi lidmi mluvit. Jsem ráda i za to, že jsem se za komunismu učila rusky a mohu si s nimi promluvit. Ruština má v sobě velmi emocionální náboj, na který, když se člověk napojí, tak jde přímo k srdci. A proto, když mi pán líčil, jak svého Kolju vnímá jako syna, popisoval momenty, kdy o něj pečovali s láskou i s jeho ženou, která už umřela a zůstal na to sám, tak nechyběla málo, abych…
Během toho dojemného a velmi lidského vyprávění, kterého byl přítomen i Izák, můj syn s poruchou autistického spektra a člověk si v momentkách uvědomoval a souzněl s trápením lidí, pečujících o děti, či vnuky s postižením, probíhala ještě jedna, velmi důležitá a mně moc milá skutečnost: pán, už když ten den přijížděl s kočárkem, měl na kočárku položený mobil, ze kterého se linula krásná hudba. Taková ta relaxační, až meditační melodie. Řekl mi, že dělá dobře jemu samotnému i vnukovi. Ta hudba, kterou si i já sama doma pouštím, dokreslovala a umocňovala celé jeho vyprávění. To všechno dohromady, co vyprávěl, jak to vyprávěl, blízkost kočárku, kdy jsem měla chlapce téměř na dosah, jistý druh milosti, který z toho velkého dítěte vyzařoval, hovor v ruském jazyce, kdy mi kromě skutečností kolem chlapce muž sděloval i další záležitosti svého života - například to, kdy po vypuknutí krize na Ukrajině byl požádán dcerou, ať co nejdřív i s Mykolou přijede do ČR a už tu společně zůstanou, protože se o ně bála, chtěla mít tátu a syna u sebe a nadále je svou prací v ČR podporovat, tak to vše dohromady mluvilo přímo do srdce člověka.
Cítila jsem, že je mu tady smutno. Vyprávěl o svém domku a hospodářství, které doma zanechal. O poli, přírodě, práci a o všem, co náleželo k jeho životu. Čím víc mluvil o svém hospodářství a já se víc a víc nořila do zvuku ruštiny a celkové osobnosti toho člověka, tím se ve mně najednou probudila vzpomínka na jednu překrásnou píseň ruského básníka, písničkáře, prozaika a šansoniéra - Bulata Okudžavy. Píseň „Vinogradnaja kostočka“ oslavující život a krásu vinné révy. Všechno se mi tu tak nějak zajímavě propojilo a rozeznělo. Ta píseň je známá i pod názvem „Gruzínskaja piesnja“ a před časem ji nazpíval velmi známý gruzínský herec, režisér a zpěvák, Vachtang Kikabidze, uznávaný na Ukrajině i v Rusku. I vzezření toho oddaného pána s vnukem Koljou mi k té písni v provedení Vachtanga Kikabidze dokonale sedlo.
A tak jsem se rozhodla, že vám na závěr příběhu sem tu písničku pro dokreslení toho všeho dám. Je o životě, o lidech, o kráse, lásce, sounáležitosti člověka s člověkem, o božské přírodě. O víně. Vlastně se hodí k tomu celému příběhu. I víno tady při psaní mám… A připíjím tu na život, na krásnou píseň, na nás lidi, na svět.
