Článek
Tak jsem konečně viděla Casablancu. Tu Casablancu, americký film, který měl svou premiéru v roce 1942 a o kterém vím už asi pětadvacet let, že existuje, jen pořád nebyla příležitost a vlastně ani přílišná chuť do něj jít. Nejsem velkým fandou filmů. To už musí být, že něco ve mně řekne: jo, tak tohle chci, nebo musím vidět! Vždycky si mě to musí samo přivolat. I kdyby to bylo, až s křížkem po funuse, a nebo už mírně mimo mísu. Prostě všechno musí u mě mít svůj čas. Stejně jako ta píseň z Casablanky „As time goes by“. Shodou okolností v překladu „Postupem času“ - ( ve smyslu - tak plyne čas…).
Ano, čas. Na všechno musí být ten pravý čas. Tenhle barový song mi přišel do cesty zhruba před těmi pětadvaceti lety. Tehdy jsme se známým zkoušeli v pražském baru Limonádový Joe dělat večery s takovým typem repertoáru, do kterého spadá „As time goes by“. Musím na férovku přiznat, že tehdy prostě ještě nebyl můj čas a písničku jsem se nechtěla učit. Pořád jsem měla pocit, že začíná tak jako by od prostředka, jako by vypadla z nějakého rozhovoru a vmísila se svým klídkovým motivem v podstatě kamkoliv a prostě si zvolna plynula, jak voda. Jako ten čas, co nezadržitelně plyne, jako když se nechumelí a jen si všechno to naše lidský hemžení pozoruje a bez velkých vzruchů vypráví naše příběhy.
Ta píseň mě něčím i rozčilovala. Neměla ten jasný ohraničený úvod, pak refrén, a zase sloka, refrén, atd. To jsem prostě byla celá já. Jasně ohraničená, striktní, všechno muselo mít svojí škatulku. Tehdy bych nevěřila, že jednou někde napíšu, že právě to zdánlivě samovolné plynutí písně a přelívání se té melodie je geniální záležitostí, která tak krásně koresponduje s jejím názvem i tématikou. „As time goes by“ jednoduše plyne jako náš čas. Potřebovala jsem čas k pochopení. K pochopení svého omylu, k poděkování za čas, který je člověku dán k uznání svých omylů a břitkých mladistvých soudů. Snad právě proto, až za dlouhých pětadvacet let, přišel čas i na Casablancu.
Tohle moje psaní není typickou recenzí, i když něco z děje a doby, kdy se odehrává, přiblížím. Je o mém vlastním bezprostředním pocitu z filmu, o tom, co mě vzalo za srdce, co ke mně lidsky promlouvalo a rezonovalo se mnou. Casablanca bývá řazena mezi válečné romance, ale má daleko větší přesah, než by se označení válečná romance mohlo jevit. Casablanca není jen ukázkou doby za druhé světové války, byť je jí ovlivněna. Je to studie o nás, o lidech. O našich charakterech, podstatě, bolestech, lásce, preferencích, politice. Je studií do duše mužů a žen. Alespoň já to tak vnímám. V Casablance vnímám archetypální zastoupení jedinců, bezděky si hledám během sledování svoje vlastní rezonování s jednotlivými postavami. Od začátku do konce jsem v jistém napětí, protože Casablanca není béčkový film o lásce, jak se v nějaké recenzi nepochopitelně ozvalo. Casablance právem náleží umístění mezi desítku top filmů, které kdy americká kinematografie nabídla.
Film skončil. Já sedím u kuchyňského stolu, kde mi leží noťas a ani nedutám. Jsem plná dojmů a emocí. Je to z toho celého, co jsem skoro dvě hodiny sledovala. Příběh, odehrávající se v baru v marocké Casablance, která co by provinční oblast Francie byla stále ještě neokupována fašistickým Německem. V Casablance je shromážděno velké množství uprchlých lidí z Evropy, doufajících a čekajících na svá víza, která jim umožní cestu nejprve do neutrálního Lisabonu, ze kterého si to namíří přímo do Ameriky. Jsme v baru u Ricka, kde se téměř celý film odehrává. Samozřejmě, že se v té době v Casablance objevují i spekulanti a podvodníci, kteří na zoufalosti lidí vydělávají a kšeftují s doklady a vízy. O špionech nemluvě. V Rickově baru, kde se hraje a pije je možné sehnat i falešný pas a mířit do Ameriky, za svobodou.
Teď v rychlosti: Rick je Američan, majitel baru. Jeho hláška - „kvůli nikomu nikdy svůj život neriskuji“ z počátku pro mě dost nesympaticky vystihuje povahu tohoto cynika, pragmatika a tajemně, až rozpolceně působícího chlápka ( Humphrey Bogart). V jeho podniku se lze potkat i se zkorumpovanými úředníky, kolaborujícími s nacisty i se samotným gestapem. (Beru to hopem, abych se mohla spíš věnovat svým osobním postřehům). Jednoho dne se Rick dovídá, že do jeho podniku zavítá československý odbojář, hrdina a uznávaná osobnost válečného odboje, Viktor Lászlo ( Paul Henreid), kterému se podařilo uprchnout z koncentračního tábora. Při této informaci Rick snad poprvé odhazuje masku cynika a neutrálního podivína a je patrné, že Viktora Lászla si hluboce váží. Odbojář Lászlo je ten tzv. „klaďas“. Kladný hrdina. Formát každý coulem, neochvějný bojovník proti fašismu, statečný hrdina, který ctí ideál, čest, pravdu a svobodu.Příchodem Viktora Lászlo do Rickova podniku dochází ke znovuotevření staré bolesti. Lászlo přichází po boku své ženy Ilzy ( Ingrid Bergman), která před nějakou dobou Rickovi zlomila srdce. Poznal odbojářovu ženu v Paříži v době, kdy byl její muž zatčen a odvlečen do koncentračního tábora. Ilza dostala informace, že je její muž mrtev. Setkání Ilzy a Ricka bylo sice krátkou známostí, ale osudovou. Jejich vztah je velkou, osudovou láskou a i přesto, že o sobě mnoho nevědí, naplánují společný odlet z Paříže do Ameriky. Na smluvené setkání, ale Ilza už nedorazí. Dostává nové info, že její muž není mrtev. Rozhodne se tedy dostát manželské povinnosti, byť si je vědoma, že její láska k velkému hrdinovi, významnému členu odboje během druhé světové války je spíše velkým obdivem tehdy ještě velmi mladé ženy, která se za Viktora Lászla provdá. Skutečnou, opravdovou a osudovou lásku prožije Ilza až mnohem později, v Paříži, právě s majitelem baru v Casablance. Pro Lászla je naopak jeho žena Ilza láskou skutečnou a pevně věří, že se jim podaří v baru sehnat pro oba pasy a šťastně utéct do Ameriky.
Příchodem do baru je Ilza v šoku. Zahlédne u piána afroamerického muzikanta Sama, který už tehdy, v Paříži, pracuje pro svého šéfa, Ricka. Ilze se v ohromení promítne celá její minulost z Paříže, kde prožila svou velkou lásku s Rickem a vzpomene si díky Samovi na jejich song „As time goes by“. Odtud právě známá světově proslulá hláška -„Zahraj to, Same…“ A tak Sam, byť trochu s obavou, neboť mu od jisté doby jeho šéf Rick zakázal onu skladbu hrát, hraje. (Dám vám sem na konci článku odkaz z Youtube na tu píseň, kterou s odstupem času považuji za velmi krásnou, vypovídající záležitostí s atmosférou staré Ameriky).
Možná by se zdálo, že zápletka je stará klasika, kdy dva muži milují stejnou ženu, ale sledovat film zasazený do prostředí francouzské provincie marocké Casablanky za dob 2.světové války, v režii režiséra Michaela Curtise (maďarského původu), bylo zážitkem. Za sebe musím ale říct, že spíše, než scény milostného charakteru, kdy Rick v Ilze potkává ženu, která mu zlomila srdce, její vnitřní boj s láskou a ctí, kdy jedna část její osobnosti hluboce miluje Ricka jako osudovou lásku a druhá část bytostně ctí a váží si svého muže, který celý svůj život zasvětil v boji proti fašismu, mne dostala scéna setkání dvou soků, v podniku u Ricka. Odehrává se chvíle, kdy spolu muži vážně hovoří a ve vzduchu visí nevyřčená pravda minulosti Ricka a Ilzy. Hovoří spolu v soukromí Rickovy kanceláře nad barem, odkud v jedné chvíli zazní německá oslavná píseň, kterou si nechávají zahrát příslušníci gestapa, kteří do podniku chodí a mají spadeno na Ilzina manžela, na kterého je vydán zatykač. Casablanca je však stále ještě neokupována a tudíž zde na něj nacisti nemohou. V tu chvíli jsou oba muži ve střehu. Gestapo na neutrální půdě drze německou písní demonstruje svou rozpínavost a okupační touhu. To v duši odbojného Ilzina muže vyvolá silnou revoltu, seběhne do baru a poručí muzikantům zahrát slavnou francouzskou Marseillaisu. Rick zůstáva u sebe a vše sleduje. Má výhled na muzikanty, kteří ve chvíli, kdy jim Lászlo poručí, ať hrají, kouknou na svého šéfa, zda mohou. Rick nezklamal. Byť z logiky věci žárlí na svého soka, prokazuje svým kývnutím - hrejte, že ta stará velká úcta k hrdinovi Viktorovi zůstává a že Rick v hloubi své duše ví a cítí, co je podstatné: nad osobní láskou, nad osobním štěstím a touhou je v té přetěžké době jeden velký společný cíl a ideál: vzpoura člověka a boj proti fašismu. A tak orchestr k překvapení gestapáků burácí v oslavné Marseillaise, kterou tam v baru Viktor Lászlo statečně zpívá a k němu se za chvíli přidává celé osazenstvo podniku. Přiznávám, že tato scéna byla pro mě z filmu nejsilnější. Rick začal být v té chvíli pro mě čitelnější a průzračnější. (Tu scénu s písní vám sem musím pro dokreslení celého dát):
https://youtu.be/cOeFhSzoTuc?si=ghGK_lhcWL_ma-hZ
Samozřejmě, že dojde k setkání Ilzy s Rickem za velmi dramatických okolností. Dojde k vysvětlení důvodu, proč tehdy nepřišla k jejich odletu do Ameriky, dojde i k vyznání opravdové lásky k němu a naplánováno je i společné přiznání se Viktorovi, který bude muset s falešným pasem od Ricka odletět do Ameriky sám.
A odletí sám?
Podívejte se na ten film a uvidíte. V závěru jsem seděla jako zařezaná a o pár minut později zním uvnitř sebe všemi možnými emocemi. Cítila jsem za Ilzu, jejího muže i Ricka. Nad tím vším se vznášelo uvědomění té strašné doby 2. svět. války, která ovlivnila životy milionů lidí. Nikoho nebylo možno soudit, jen přijmout a pochopit. Jen vám v samotném závěru musím ještě sdělit, že pokud jsem se na začátku domnívala, že jediným velkým hrdinou tu byl Viktor Lászlo, kterého v hloubi své duše ctil i ten cynický, rozpolcený, tajemný a zasmušilý Rick a pro mě se stal Viktor nejsympatičtější postavou filmu, tak v závěru pak bylo nutno připustit, že ta křehká a krásná Ilza měla štígro na opravdové hrdiny hned dva. Ten druhý je hrdinou svého druhu, ale rovněž velký a statečný.
„As time goes by“ : https://youtu.be/d22CiKMPpaY?si=dZ7RX201RJGTeFmC
