Článek
Tak přesně tahle věta, kterou jsem uvedla v perexu, mi vyvstala na mysli dnes na Braníku, kam jsem zas odpoledne vyrazila za vodou a sluníčkem. Na pražský Braník k Vltavě. Poprvé jsem ji uslyšela před mnoha lety v písni tuláka - ze stejnojmenné české operety Rudolfa Piskáčka a Františka Brožíka. Píseň je velmi dojemná a byť zaznívá v operetě jako árie, připomíná mi českou lidovou písničku. Vypráví o tulákovi, který osamoceně a bídně bloudí sem a tam, ale přesto se cítí být šťastný. Vždy před refrénem tulákovy niterné zpovědi zazní: „a přec kupodivu někdy zdá se mi, že jsem nejbohatším z lidí na zemi.“ A stejně jako ten tulák si připadám vždy já na našem Braníku.
To příroda spouští v člověku takový nával pocitu štěstí a uvědomění si krásy a hojnosti na každém kroku. Říká se, že člověk je starý právě tak, jak se cítí. A já se domnívám, že to platí i o pocitu bohatství a hojnosti. Člověk toho nemusí mít příliš a přitom se cítí být uvnitř sebe bohatým. Jako třeba já dnes tam u vody, v paprscích slunce, loukou, trávou, stromy, lidmi a pejsky kolem sebe. To stačí. A neměnila bych za nic na světě. Člověk toho příliš nepotřebuje.
Pohled na řeku, která je ozářena sluncem a vědomí toho, že smím do té krásy vstoupit, už to je samo o sobě štěstím a darem. Sedím si a pozoruji, toužím zachytit zbytky paprsků srpnového sluníčka. Dojímá mě pohled na šípky a přezrálé mirabelky, kterých u nás letos zas moc nebylo, ale tady na Braníku to ještě celkem jde. Do hlavy mi vstupuje včerejší zážitek ze starýho, slavnýho, americkýho trháku „Takoví jsme byli“, kterej sem si večer dala. No bulela jsem, jak o život. Dyť ten Redford a Barbra byli tak dojemný, že to nešlo jinak. Film získal v roce 1973 Oscara za filmovou hudbu a píseň The way we were se svou krásnou melodií a úžasným podání hlavní hrdinky filmu získala navíc Oscara za nejlepší píseň. (Na konci svého rozjímání vám ji sem šoupnu.) Ani sama nevím proč, ale poslední dobou, a to i dnes na Braníku, myslím na Amy Winehouse. Když se nad tím zamyslím, tak mi tu Barbru Streisand ve fyziognomii tváře připomíná. A zpívá taky božsky. No, dyť to má svojí logiku, když se nad tím zamyslím. Baví mě vnímat ty spojitosti, člověk se neustále potkává sám se sebou… Barbra, Amy, babička Wertheimová, synek Izák… co se teda divím, že mě tyhle dvě holky tak berou za srdce. A Amy Winehouse o to víc, že už tu není. A to všechno mi probíhá hlavou v tom nádherným, dnešním rozpoložení u Vltavy.
V zajetí moci přírody je všechno krásné a přesně tak, jak má. I lidé. Jsme tu na jedné lodi. I naše zdánlivé nedokonalosti, vyšší věk, i stáří… to všechno tu má svoje kouzlo a svou krásnou pravdu. Vše je dokonalé a pravdivé.
