Článek
Ne, já konzervativní homofob nejsem. Jen mě minulý týden vedla k zamyšlení hláška, kterou jsem použila jako název mé dnešní úvahy. „Jsem konzervativní homofob“. Tak se vyjadřují někteří mladí lidé ( a nejen mladí lidé) směrem k tématice LGBT. Já dnes zůstanu u mladých, protože tu hlášku pronesl mladý člověk - a tak striktně, tak s despektem, tak výsměšně, až mě zarazilo právě to mládí - ve spojení s tak přísným konstatováním.
Ten člověk se zařadil. Onálepkoval se, vyprofiloval, vystřelil do světa své mínění, emoci , názor a preferenci. Měl na to své právo. O tom žádná. Tak proč o tom vlastně psát? A přeci. Nedá mi to. To slovo - „homofob“ a ještě k tomu „konzervativní“ mě vede k zamyšlení. Navíc ve spojení s mládím......Nějak to nejsem schopna pobrat, byť se mi do toho mého „filozofování“ vkrádá odpověď: a co jako?!
Homofob. Jako strach z homo? Nebo „eklování“ se toho? Nebo jak to vlastně přeložit? Je v tom nedůvěra, předsudek, odpor, neláska? Je v tom podmíněnost přijetí člověka pouze za určitých podmínek? Je v tom nevědomost, neznalost, omezenost, chlad vlastního srdce? Co vlastně? Možná od všeho kousek. Snažím se v tom zorientovat. Pořád mi k tomu všemu nesedí to mládí lidí, kteří jsou schopni pronést: jsem konzervativní homofob.
Vidím před sebou lidi, kteří přišli na festival Prague Pride. Věková všehochuť. Chtěla jsem vnímat samu sebe - co cítím, když tam jsem. Když jsem někde, kde jsou jinak založení lidé, než jsem já. Kde jsou ti tzv. „jiní“. Bylo mi dobře. Obyčejně, mile, fajn. Lidsky. Byla tam pozitivní atmosféra, hudba, barvy, osvobození lidé. Bez předsudků, bez nenávisti, ve svém lidském údělu, v prostém spojení člověka s člověkem, s touhou, potřebou a právem na svobodný život a svým místem na slunci. Jen to a právě to - jsem tam viděla. Nic víc. Snad právě proto opravdu nerozumím konstatování - „jsem konzervativní homofob“. A kde je láska?
Pokud se mladý člověk tak striktně zapasuje do tvrdé, odsuzující šablony, která šmahem odsoudí něco, z čehož mu v podstatě vůbec nic nehrozí, nic jej neomezuje, k ničemu nenutí, tak potom mi z toho vyplývá jediné - a to fakt, že chyba bude někde jinde, než tam, kam se svou neláskou ten člověk a jemu podobní zaměřují. Žít a nechat žít, to je to, oč tu běží. O nic jiného tu nejde. O tom jsem přesvědčená. O tom je smysl našich životů.
Mít strach je věcí lidskou a má ho každý z nás. Domnívám se ale, že existují jiné jevy a směry, kdy je nutné míti se na pozoru. Což třeba takový „milý “ - ultranacionalismus?! To je panečku téma. Kolikrát by z něj člověk až brečel a zvedal se mu kufr zároveň. A to jsem přitom plná milovaného Smetany a Němcové, Nerudy, Palackého, Jungmanna, velkého Hašlera nevyjímaje, aj. A přeci mě ten nacionalismus, který je tak náročný ke zdravému uchopení, někdy děsí. Kam se hrabou nějací „homíci“. Od zdravého a čistého, láskyplného vlastenectví výše jmenovaných našich národních buditelů bývá už jen krůček k ultranacionalistické zlobě - pokud je neopatrně uchopeno špatnými jedinci. Když si představím duhovou vlajku a kluka v kramflecích, a nebo holé hlavy, okovanou těžkou botu a sjedu si ideologii, jejíž stoupenci se takto prezentují, pak si kladu dotaz, kdy je ten strach, ta fobie opravdu na místě? Kdy je nutné nalézat pochopení a kdy je na místě nekompromisní, odmítavý postoj? Vymezit se přísně proti duze je v mém vnímání jako vymezit se proti rase. A o tom by, dle mého, měl popřemýšlet každý, kdo vyřve do světa: jsem konzervativní homofob. Protože takhle nějak to pozvolna začíná.
Od LGBT jsem přešla k ultranacionalismu, (nebo-li ultrapravici) a u toho „ultra“ dnes zůstanu.
Existuje jedno „ultra“, které mi je blízké z pohledu člověka, smýšlejícího spíše levicově a zároveň z pohledu milovníka poezie. Básníci, kteří se řadili k uměleckému směru anarchistických buřičů. Anarchie. Směr náležící k levici. Ultralevici, ke které se hlásí mimo jiné i anarchisté. A právě k oněm anarchistům mám jistý druh pochopení. Nikoliv k tomu, jak věci řeší - to bývá, řekněme si to upřímně - “ na nic a na h…o", ale něco z jejich motivů mi promlouvá k srdci.Touha po spravedlnosti, po rovnosti. Velmi dojemně se vyjádřil jeden z našich velkých básníků, anarchistický buřič František Gellner, a tím se dnes rozloučím:
Jsem špatný člověk pokažených mravů
však třikráte jsem opravdu měl rád
je směšno v pláči skloniti svou hlavu
a trapno je srdci svému smát.
Zdroj: úryvek z básně Františka Gellnera „Jsem člověk nemravný a zanedbaný“ z básnické sbírky Radosti života
